V stín šerý duše mé a v dnů mých smutek mhavý
jak úsvit naděje Tvůj fantom pyšně svítí,
v tvé dálky slunečné, kam sen ji svábil žhavý,
má touha šílená se v roznícení řítí.
Pod nebe, jež se pne nad pouští mrtvou šíří
žár chrlíc smrtelný na vysílenou zemi,
v sen kleslou chorobný, jak žena mdlá, když hýří
sil zbytkem posledním, mrouc mezi orgiemi.
Do hájů soumračných, v klid dřímotný a snivý,
na slunné ostrovy ve vodách modrých moří,
v ruch rozvířených měst, jichž záblesk oslnivý
v mhách siných obzoru jak bílý požár hoří...
Do zahrad kvetoucích nad řekou v slunci spící,
kde ženy ohnivé spí v sladké tiši vlahé,
jimž touhou zvířená a vášní sálající
krev ruchem zimničným dme bílé prsy nahé.
O kraji vidin mých! Má duše, snem svým spita,
šept sladký útěchy zas tuší pod svým trudem,
a všechna žádost má, v proud jeden žhavý slita,
v mém těle horečně tvým sálá za přeludem.
V tvých květech usínat, z nichž těžké vůně řinou
ve vzduchu lísavém, jak horkou lázní zalit,
v dešť světla zatopen a lákán dálkou snivou,
a barev hořících zrak příkrým jasem zkalit!
Žár slunce smyslný na nahých cítě bocích,
hru stíhat illusí, jež v mhy se tratí zlaté,
a krve vzkypěním ve vůní dusných nocích
mdlý klesnout v náručí vstříc měkce rozepjaté!
Svým touhám podlehlý vším v snu se zmámit líném,
čím ohněm víří krev, co v hlavu mdlobu vhání,
spít dojmů závratných se otráveným vínem,
a zmírat životem, jenž kypí k omdlévání!