Ballada tříkrálová.

Jan Neruda

Ballada tříkrálová.
Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku, při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvuku tři králi vjeli v město Betlehem. A řekli lidem: „My jsme přišli sem, by hlavy naše pánův před pánem se uklonily, a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“ Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji, tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají a mezi tím, co služebníci v chvat po zemi rozstírají s dary šat, král řečník zvolený – ten, jenž hned první s kraje klečí – svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí. [33] Pak druhý lichotivě dí: „O matičko Ty jasná, jakž je to dítko půvabné – již očička ta krásná – toť věru celý panímámin zrak!“ A třetí k Josefu dí právě tak: „No je to radost nad radost – jakž, ctěný pane mistře!“ Však Ježíšek kýv’ z jeslí prstem svým a pravil bystře: „Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě, Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte: však až já ponarostu v celý muž, a žáků půjde za mnou houfně už, hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady a budete i tupých od biřiců bráti rady. Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli, a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály, pak – byste zachovali zlatou svou – mně korunu necháte trnovou, a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě Vás tří se nedostaví žádný – dím to svatosvatě!“ – 34 Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul, rád řek’ by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul. A na to v tajený se dali šept, druh druhu ve královské ucho rept’: „Že z tesařky je předce jen, on každým slovem jeví!“ To ví se: přišli se slávou – jak odešli, se neví. 35

Básně v knize Balady a romance: