Když tvořil bůh a stvořil umění,
tu přišla Hudba hořkou se zlobou,
a počla s vášní mluvit, s žalobou:
„O bože, utiš moje kvílení!
Proč jsi v můj kalich všechnu hořkost slil!
Tak mnoho hořkosti, tak malá nádobka!
Toť jinak Básnictví jsi obmyslil –
jsem vedle něho sprostá chudobka!
Básnictví vložils lidstvu do kolébky,
Básnictví vzrůstá s každým člověkem,
a jako podle skal mech měkký, hebký,
tak vzrůst svůj řídí podle lidské lebky,
vždy okamžiku jesti přiměřené
a vždy se v lásce znovu utuží.
Mně splácí lidstvo jenom nevděkem
a staví Básnictví mne v podruží.
Když posílám své děti opeřené,
jen někdy člověk zlý a nadutý
je přijímá, však jindy mrzutý
je odmršťuje a v svém zlolání
zas od sebe v svět šírý zahání.
Nežádám více lásky pro sebe,
však pomstu, pomstu žádám od tebe!“ –
„„Nuž budiž!““ odvětil se smíchem bůh.
„„Jdi spokojena, navštiv lidi zase,
nechť v příhodném neb nepříhodném čase –
vždy otevřen ti má být lidí sluch!
Hned k pláči, k smíchu hned je donutíš,
hned rozraduješ, hned zas rozsmutíš,
a můžeš pomstu svou v tom vyhledávat,
že když tvá bujnost nejvíc toho ztropí,
přec hříčka člověk nikdy nepochopí,
co může jím tak podivně zahrávat!““ –
A od těch dob je Hudba povždy lživá
a tím se posměchem teď lidem mstívá:
při těchže zvucích, při nichž Evropan
roztoužením a bolem hořce pláče,
že radostí až dětinskou zas skáče
Falklandských smutných ledů truchlý pán!...