Ve vzduchu svět visí celý
jako rampouch zšedivělý,
samu životu se ztajil dech.
O tvoříku živém ani slech,
ani slunce boso dnes nevyšlo,
v šedém kaftanu hned zrána přišlo,
v kukli konalo svůj denní běh.
Jenom kmotr Váňa, dobrá duše,
od Jinonic ostře k Praze kluše,
kluše, odplivuje, nadává,
leckdy z lahvičky si zavdává,
a pak sobě bručivou zas vede:
„Toť se jako po jehlách dnes jede,
mráz tě do psovského běhu žene,
kdyby se tak mělo dařit denně –
avšak, Váňo, vždyť jsi neprohloupil,
dobře prodals a dobře jsi koupil,
nad naději kup je pořízen,
vivat, Váňo, teď jsi zařízen,
konec všemu tomu pletichářství,
Váňo, teď máš svoje hokynářství!
Ale k čertu – odpusť, dobré nebe,
mne to po čertovsku v nehty zebe,
nohy se mně točí jako klika,
klapka mně už oči uzamyká,
jako rampouch je už moje tělo,
mdlé je, jak by trochu pospat chtělo, –
odpočnem si zdehle na hromádce,
zavdáme si, doklušem pak vkrátce,“ –
used, zavdal, k sobě mluví zase:
„Když jsem zařízen, toť v krátkém čase –
kdyby po groši chodili třeba –
dříví, uhlí, svíčky – máslo – chleba –“
chce si zívnout – rty však k sobě lpějí,
chce se divit – oči však už spějí,
myslet chce – však namrzlá již mysel
volně, blaze dřímá v polospaní –
již tu leží jako ztuhlý sysel –
ztuhnul, umřel, – neví o tom ani.
„Nu tak vida, máme Váňu tady“ –
zámek skřipne, zapraskají klády –
„pořád koho topičem si uděláme,
a teď tady pana Váňu máme!“
Váňa protírá si vlhké oči,
ohmatává tělo, hlavou točí,
za ucho se tahá, zuby šklebí –
není pochybnosti – on je v nebi!
„Ale prosím, svatý Petře milý,
pánbůh se tu dozajista mýlí,
já jsem Váňa, hokynář jsem nový,
na Malé vám Straně každý poví,
že jsem neumřel. Vždyť o tom nevím nic!
Zrána jsem se vybral, teď jdu z Jinonic –“
„Bravo, bravo,“ dí mu Petr, „meine beste,
z Jinonic jste šel a zmrzl jste na cestě.
Že však každý ňákou službu tady máme,
z vás si tedy topiče teď uděláme,
předchůdce váš pro dluhy je v arestě,
zítra počnete – dnes vagace jsou, meine beste!
Zítra o třech hybaj z lože, hochu,
nejdřív zatopíte v slunci trochu,
do poledne hezky přikládejte,
pak si na hodinku pokoj dejte,
k večeru však ať jsou vezdy
rozsvíceny všechny hvězdy,
cylindry jim vycidíte,
do měsíčku dáte oleje,
a když pořádně vše zařídíte,
také se vám leccos popřeje.
Tři sta zlatých máte fixní gáže,
tři sta v stříbře beze srážky s láže.
Teď však jděte! Holá, Šťovíku,
vem ho trochu nebeského do cviku!
Servus!“
Váňa jde a neví, jak mu je,
ledajakž tak v mysli mudruje;
Šťovík ale, chlapík převeselý,
nenechává myšlénkám ho bludným,
zavede ho na dobré plzeňské,
ježto šenkovaly krásné ženské
s zrakem plamenným a přece cudným.
Váňa pil a pil, až jakž takž celý
dobrým pivem byl už zpitomělý.
Když pak cítil, že se hlava točí,
těžký že je jazyk, těžší ještě oči,
zaplatit chtěl a pak jíti domů;
vysmály se mu však krásné ženské,
řkouce v nebi zdarma že plzeňské,
vysmály a vystrčily k tomu.
Uvedl ho Šťovík v pokoj krásný,
ach tak krásný! – Váňa byl již šťastný,
vše se kolem něho jenjen smálo!
Na stolečku zlatém moc mis stálo,
na jedné kolibří jazykové,
na druhé zas perloví dortové,
na třetí pak skřivánčí smažené noty,
na čtvrté – kdož jména zná vší té dobroty!
Najedl se, uleh, zavzdych: „Inu
když jsi tady, odevzdej se, synu!
Nezdá se, že jsou tu špatné časy,
peněz dost a každodenně kvasy;
až jen trochu kouty zde vyslídím,
a až domácnost si tady zřídím, –
budu věru žíti jako hrabě –
tahle – černooká –“ Ret mu zesnul slabě,
klapka s klapkou ve spaní již lípne,
k línému se chrapotu chřtán vypne, –
vtom však škubne sebou, je mu, jak by ostré nehty
na nebeském těle jeho prováděly lehty.
Mocí rozevře své zemdlené tak oči,
odevře své oči, vůkol jimi točí –
„Nu což? prál jsem?“ ozve se kýs bas,
„že ten zmrzlý oživne nám zas?
Jenom v drhnutí teď pokračujte,
třete ještě, mněte, kartáčujte –“
„Zpátky,“ vzkřikne Váňa rozezlený,
„zpátky, pozemské vy hříšné ženy –
já jsem Váňa, nyní topič v nebi!“
Kolem něho vše se hlasně šklebí,
vidí holky, jsou jak granatýři,
ústa jejich se jak vrata šíří,
jedna rukou koňský hřebelec objímá,
druhá kartáčem mu k prsoum míří, –
chechtají se a pan doktor s nima.
Doktor, vědecká kás neplecha,
která ani mrtvých v klidu nenechá,
spatřil cestou s svého vozu
ležet tělo ve ouvozu.
Naložil ho, zavez do hospůdky,
aby páchal milosrdné skutky.
„Vrátil jsem vám život, – jen tři zlatičky
žádám za to, vy můj zlatičký!“
Ať se Váňa chudák jak chce kroutí,
lékař nenechá se steskem hnouti,
mrzutě kluše s brukem Váňa již zas k Praze,
mrzutě tak, že až pysky hryže:
„Plzeňské mně v nebi přišlo přec jen draze –
těžko živu býti, mrtvu ještě tíže!“