Červenec – parno! Vysvlečen
v stínu se kaštanů chladím;
oběma rukama držím džbán
s pivem a měkce jej hladím.
Nejsem však vesel. Po srdci
kladou se vlakénka chará,
duší mou zadula tesklivě
balada stará – tak stará!
Praotec šedivý, stoletý
v prachýži věkem už zmírá,
u lože syn – též už zešedlý –
dlaní mu pot s čela stírá.
Praotec blah se však usmívá:
„Nechte mne – nechte mne, děti!
Tělo mé v hlínu se obrátí,
duch můj však přes věky letí.
Přes věky, do časů přepozdních
letí mé blažené zraky,
bude pak v Čechách zde žíti muž –
nebyl tu ještě muž taký!
Vidím ho, šlechetna muže, jak
v stínu se kaštanů chladí,
v rukou džbán z hlíny mé zrobený,
a on jej měkce tak hladí.
Povznesl džbánek teď do výše,
zase jej ke rtům svým shýbá,
věru on hlínu svých praotců
nadšeně, horoucně líbá.
Vypil a volá: ‚Hej hospodo!
nalej zas v praotcův hlínu,
připiju slavné jich památce
vroucně zde v kaštanů stínu!’
Při druhém nalití vřeleji,
toužněji zase mne hladí,
při třetím duši svou šlechetnou
ku vznětu, ku vzletu ladí.
Při pátém na moji oslavu
písně mu rojí se v hlavě,
při osmém – ach teď se rozplakal
těžce a přeusedavě!“
Přátelský kroužek náš při džbánech
svorně se zas uvelebil.
„Pijme! Svět dlouho už světem je –
dnešní den ještě zde nebyl!
Pijme my na jeho oslavu,
seďme, znov slunce až vyjde,
kdyby svět do konce světa byl –
dnešní den víc nám nepřijde!“
Ne – nepij, holka, poruč raděj
svou žízeň pánu bohu,
jeť pivečko to příliš trpké,
já raděj sám je zmohu.
A nekloň rty své korálové
už k ústí džbánu více –
viz – žárlím – za ucho jej chytám
a hoří mně už líce!
Spořme si, přátelé, pospolu,
kupme si spolu pole,
hřbitůvek na něm si upravme,
slehnem se spolu dole.
Bude to překrásný světa kout,
chválený, holedbaný,
povrchem vyrazí ječmínek,
větérkem kolebaný.
Nad ním si zazpívá skřivánek
písně své převeselé,
vzduchem se roztřese přitrplá,
miloučká vůně chmele.
„No – pusť zas džbánek, poslechni,
jsi v něm už dobrou minutu!
Zas postav jej a oddechni –
vždyť se ti zarazil až dech!“
„„Jen, bratře drahý, jen mne nech!
Což neřkul mudrc polední,
že mezi smrtí, životem
dech jediný – ten poslední?
Já bráním dechu vyjít ven –
vím, posledním zda není ten?““
Až umru, bratři, zas si sesedněte
zde pospolu,
a napijte se při řinkotu sklenic
a hlaholu.
„Byl jako dobré pivo!“ měj řeč jeden
v mou pochvalu.
„Měl hlavu sice zpěněnu hned – srdce
však z křišťálu!“
A napivše se, prosím, usneste se
pak na skutku.
Však víte, jaký druh jsem lidí míval
vždy v žaludku!
Z těch chlapů jednoho hned na ulici
si chytněte,
a zmelte ho – a také za mne jednu
mu vytněte!