XXXVI.
Aj, tamhle dřímavých jiskerek,
Aj, tamhle dřímavých jiskerek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
„Ty popel jsi, popel budeš!“
A tamhle zásvit zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,
tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích světů Ty zábřesku,
mlžino mladě žhoucí,
jakž ku srdci sáhá píseň Tvá:
„Zas vstanete s lící skvoucí!“
61
O hvězdy, hymny Vy zářivé,
naslouchám Vám v roznětu svatém,
nechť smrt či vzkřísení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím –
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!
62