Za štíhlý kostelík nad Chuchlí na stráni
den sluncem zlacený se k noci naklání,
a smutnou zahradou jdou stíny podvečerní,
v té chvíli samoty mí společníci věrní.
Je všecky poznávám, jak rostou před okny,
jak v koutech pracovny se předou v staré sny,
a co se k západu ztad světla zbytky ztrácí,
se zapomenuté mé mládí s nimi vrací.
Pobledlé, průhledné – vím, už mi umřelo –
teď jako krásný stín se jenom přichvělo
v tom sešeření dne, půlnoci mrtvých snění;
tak přišlo ke mně zas pro slovo odpuštění.
Ó v dálky zapadlá mladosti spanilá,
co touhy úsměvné ti srdce posílá,
má duše bolestná jak horoucně tě volá –
a tvojí památce přec žehná jenom zpola.
To, co mi nevrátíš, co’s nikdy nedala,
co mému životu tvá víra prohrála,
velkého souladu akkordy slavné, smělé,
a velká vítězství, a silné nepřátele,
a vášní krásný žár, jímž krev se rozpění,
a v jitrech slunečných nad tvůrčí zemdlení
z modravé výsosti skřivánčí rozesmání – –
oh, ani nemyslit, nemyslit na to ani!
Lze srdci odpustit a při tom trpět dál;
kdes mládí umřelo, kdos život pochoval.
Ze hlubin minula zní temné vyzvánění
o marné lítosti pro marnou krásu snění.
Na starý kostelík už havran noci sed’,
dne záblesk uzoučký tam šlehl naposled,
ze stínů večera tma zhoustla, úzkost šeptá,
má mladost uvadlá už nedívá se, neptá.
Kdes v dálkách údolí, jež rostou v nekonečno,
a v černu všedním tak, až zřít je nebezpečno,
tam zašlo mládí mé, ubohé, marné, chladné,
jak nevykvetlý květ když ve vichřici spadne.
Znějí zvony podvečerem
za obzorem za stráněmi,
v údolí už mlhou šerém
mlčky plyne bílá řeka.
V zamyšlení stojím němý,
duše čeká, něco čeká.
Ticho z bílých sněhů vstalo,
které v brázdách měkké zbyly,
něco z polí zazpívalo,
smutně, že to v srdce bolí.
A já zřím, že není síly
jít už do těch šírých polí.
Za řekou jde noc už tiše,
soulad zvonů dozní záhy.
Naposled se zvedla v pýše
duše má a čeká, čeká.
Ale temno nade prahy
osiřelou naděj leká...
Tak nějak příliš záhy se dneska setmělo,
jakoby nikdy slunce už vyjít nemělo,
jakoby černých ptáků se křídla rozpjala,
a s výšin nesletěla, jen čekala.
Ze zahrad vůně stoupá tajemných kořistí,
a nesplněné sny jsou přímluvci nejistí.
V předtuše, srdce moje, proč’s tak se zachvělo?
Chlad perutí těch zavál mi na čelo.
A tmí se víc a více, noc bude za chvíli;
má nepokojná duše, už jsme se zpozdili,
v dáli nám světla shasla, jdem dole roklinou,
hvězd svity na smíření sem nesplynou.
A z rokliny je na stráň už blízko docela,
kde prostřed akátů se cíl jednou zabělá.
Je zatím temno ještě – proč zachvěl jsi se, víš.
Jdem kamením a hložím – však stále blíž.
Jak na západě den už mizí se dívám v myšlénkách,
a někde v dálce nad Zbraslaví jak v šerý stín se stáh’,
a moje všecko marné žití mi roste ze tmy vstříc,
neplodné mojí přítomnosti bolestně kývajíc.
Je marno skorem dnes už želet, co nikdy nebylo,
svůj každý den jsem teprv chytil, když už se šeřilo,
i tebe už jen před západem svým touhám našel jsem,
a přec odejdu bez výčitky s posledním večerem.
Jen to mi ještě srdce trýzní lítostí marnivou,
že mnoho jich tu s tebou zbude a nikdo s duší tvou,
že půjdeš smutna prázdnem světa ve větrů vanutí,
tak sama, sama na své pouti, kde není stanutí.
Že drahá, malá bytost tvoje se opře vichřicí,
a hlavička tvá umořená a srdce kypící
a krásná duše roztoužená že v klid se neschýlí,
a nikde tichým polaskáním nenajde posily.
Mé duše kouzlo, smavá ženo, kdo tebe pochopí,
kdo uvidí až na dno slzí, jež ve tvém srdci spí,
kdo podepře tě v umdlévání, a z dálky, neviděn
za tebou půjde cestou tvojí v tvůj vyplněný sen?
A tak se na tě dívám často, když usneš únavou,
a bezútěšná přemýšlení jdou nocí klamavou;
a je mi líto zoufanlivě, že neumím ti dát,
co cestu tvou by pro vše věky dovedlo urovnat.