KANE

KANE
[79] I.
Miláčku! Jaké blaho! Břečťan stromu se drží takhle. A přec v divém letu mé srdce blouzní. Unikla jsem světu, spad’ k řece kámen s vypráhlého lomu. Břeh plavý vssává vlnu. Hádej, komu vstříc otvírá se škeble vlhkých retů? Oh, ty to víš, že pro tebe jen kvetu, ač jsem jen květ ze Zeleného Domu.1) Co smíchu, objetí a sladkých slov, doteků žhnoucích jako žhavý kov, co písní, vzdechů, pocelů a křečí noc probudila v této budově! A přec jen my tu bytosti jsme dvě, jimž vše to můž’ být lásky sladkou řečí. II.
Miláčku! Jaké ticho! Čeká jed. Na cestu v meido2) vše je připraveno. 80 Na loži tvém, kde neřekneš mi: ženo, dnes ležím poprvé a naposled. Dům tvého otce mrazí mne jak led a zítra vyvrhne mne, mrtvou žoro.3) Již tichne srdce však, jež bylo choro, a navždy ztuhne žalující ret. Miláčku, jaké ticho! Jaký klid! Ten bol, že spolu nemůžeme žíti, se změnil v ples, že spolu můžem’ mříti. Již čeká nápoj. Dej mi, drahý, pít! Tak svorně, jako v meido spolu jdeme, i na lotosech rajských spočineme. III.
(Kane svému zaměstnavateli:)
„To píši Vám, kdy srdce bol již stich’. Mne loňská vesna láskou ranila, jak víte, nešťastnou. Snad vymstila se na nás zrada z žití předešlých. 81 Svět děl: Být nesmí muž a žena z nich. Zda nám než cesta v meido nezbyla? Tož odpusťte, že jsem si zvolila smrt sladkou v loktech pro mne tuhnoucích. Vím, co Váš soucit pro mne učinil, pro matku, sestru; jako moře byl: oh, nevděk nezřete v tom, co se stane! Snad z říše stínů leccos oplatím. Teď, co mi srdce velí, učiním. – U Vašich nohou leží Vaše Kane.“ 1) Japonský nevěstinec. 2) Čti médo, podsvětí. 3) Nevěstka.
82