Demire Nezire, chudáku z Dibry,
kde mnohý loupežník dlíval,
prosím tě v duchu za odpuštění,
že jsem tě podezříval...
Jak všecko chutná po dlouhém půstu!
(V tomť jeho smysl veškeren!)
V Kičevu jedl jsem, mlsal a pil,
dokud byl den.
Pak jasnou nocí k tábořišti štaflu.
Slavíci tloukli v mol.
Jak, u sta hromů, bolela mě noha!
V slabiny bodal mě alkohol.
Vysílen k ohni hlídky jsem padl
na chladnou, rozrytou zem.
Bodejž by, chlapi, čerti vás vzali!
Nedohodneš se s bagánem.
Zná samo, šta gospodin lajtnant kázal,
a hrubý je i prohnaný.
Nemám rád dlouhých vyjednávání,
nemám rád „bratry Slovany“.
Tam dole je mlýn prý. Světélko vidím.
Nu, tam se ještě dobelhám...
Za chvíli stanul jsem tváří v tvář divochu
u ohně za zdí sám.
Snad starý tulák, pomyslil jsem si,
když tvrdé jsem lože si stlal.
Volno mi nebylo, leč konečně jedno vše,
a bodře jsem se usmíval.
O tabák, chléb a konzervu
bratrsky jsem se s ním rozdělil,
všecko své dal jsem si k hlavě a pod hlavu
a v pokrývce se vším se skryl.
Ohník mi pěkně zahříval nohy
a staroch přikládal chvílemi,
leč usnouti krev mi nedávala
vzbouřená fantaziemi.
Proč nespím, ptal se několikráte,
zda podezřelé to nebylo?
Přece však jakýmsi zdřímnutím k ránu
to dobrodružství skončilo.
Špatně se vedlo mi po ránu s nohou,
dobře se choval Albánec,
a když jsem chuť měl si najmouti osla,
nabízel mi svou plec...
Demire Nezire, chudáku z Dibry,
odpusť mi večerní podezření.
I „přírody pán“ je křehký tvor,
svých nervů pánem není.
Demire Nezire, na památku
nám zbude cos dojemného:
ty často vzpomeneš na můj tabák,
já na teplo ohníku tvého.
A také na druhé setkání naše,
když listů dvé větry svály.
To jsem se vracel ze severu
na vaše horké skály.
Obetkán steskem putoval jsem
v neslyšném vzpomínek hluku,
a tys mne poznal, jak děcko jsi zajásal
a tvrdou mi podával ruku.
Leč pravice má ti nestačila,
počals mne objímati,
divže jsi přitom nespadl z osla –
Tak úsměv vzpomínku zlatí,
vzpomínku, pevnou pavučinu,
jíž osud spojil dvé světů –
Demire Nezire, tobě na počest,
hle, tuto cigaretu!