LXIV   Srdce mi zarostlo kartouzky,

Stanislav Kostka Neumann

Srdce mi zarostlo kartouzky, v mozku mi rozkvetl pcháč, a nemohu ti již dáti nic než ten svůj hořký pláč. Láska prý hory přenáší, však nebéře, kde nic není, nedostanu již od tebe než soucitné pohlazení. Říkáme tomu přátelství, je to jen strašlivé břímě, je to jen nejsmutnější hrob na chudé vrchovině. Tys pohřbila v něm mládí kus a zapomeneš s radostí; já mám jej v sobě, věčný kvil, celý můj život mi odcizil, jsem nad sebou samým jen zlomený kříž.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

podzim, jeseň, podzimní, vzpomínka, listí, teskný, smutek, zašlý, zapadlý, chlad

1027. báseň z celkových 1353

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Churavím. (Jan Červenka)
  2. O DUŠIČKÁCH. (Alois Škampa)
  3. Opouštím mládí. (Julius Alois Koráb)
  4. Z CHVIL INTIMNÍCH. (Hugo Kepka)
  5. Čím hrobu blíž... (Bohdan Kaminský)
  6. SÁM OPĚT... (Bohdan Kaminský)
  7. V PODLETÍ. (Bohdan Kaminský)
  8. Své poesii. (Bohuslav Květ)
  9. TICHÉ SLOKY. (Adolf Bohuslav Dostal)
  10. Pojď, lani uštvaná... (Augustin Eugen Mužík)