Miluji také film, když bláznivě letí,
pobádán biči zběsilé hudby.
Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí,
když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby
světla a stínu.
Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu
a všecko nenávidím, co nás násilně dělí.
Zpívejte kavalkády, jízdy, plavby, lety,
jste vichry života, a já jsem keřík jmelí,
s vysoké jedle zírám v divoké světy,
a vy se o prsa opíráte mi
prudkými dlaněmi.
Měňavý výtažku světa, světe kondensovaný,
světlem a stínem modelovaný,
jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš a řveš,
ač němý!
Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš!
Života stromem zatřeseš,
že větvemi všemi
padají plody
po svahu travnatém, do čiré vody,
ulice, tratě a stezky jsou jich plny,
moří a jezer je houpají vlny,
činžáky, dílnami, chrámy a paláci
válí se jejich příval,
ticho i hlomoz, páni a žebráci,
na nebi Otec sotva by asi zíval,
ctnost je tak rudá a zločin tak bílý,
instinkty kalkulují a rozum šílí,
činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy,
nad vodou chvěje se vrbový list,
láska se červená, zelená se nenávist,
země se objímá s nebesy.
Ba, miluji také film a hlavně americký,
ne román sentimentální, ale svět, jenž pádí.
Čím srdce tvého křeč, můj mravenečku lidský,
v tom veletoku úžasném, jejž mechanismus svádí
na malý čtverhran, plátna bílý kus!
Co vše jsi stvořil, zbudoval, uvedl v chod a klus,
oh, Muži!
A co jsi vztýčil, natáhl, rozvedl všemi směry!
Leč v prostřed toho jak dvé rudých růží
tvé srdce kvete a srdce tvé ženy
v přízemí, větrům, bouřím krutě vystaveny.
Spojil si kontinenty, ostrovy a moře,
zapomněl’s národy a rasy spojiti,
vysušíš močály, nikoli bídy hoře,
a ve filosofech se umíš zastkvíti,
ač v zákonech jsi pouhý starý troup
a srdce svoje dáváš pod chomout.
Ty historky jsou k smíchu; vraždi se, když chceš,
pro pověry a předsudky, pro mamon, blud a lež;
já trpěl, trp, jak já měj v lásce, v nenávisti,
jen život nechať jako kulka vypálená svistí
přes hypochondrie.
V tom, co jsi stvořil, sebe poznáváš,
přírodu silnou k tomu jako požehnání máš,
buduj a trp, čin tě přežil, čin tě přežije,
z nich jen si budoucnost své štěstí uvije,
jak věnec kolem čela
moudrá a skvělá.
Širý a frenetický život do tváře mi sálá,
svět shora dolů se vším jak věčný poutník kývá,
zjeví se, mizí, usměje se, zapláče,
zatím co alejí kavalkáda cválá,
vlaky a auta, aeroplány se řítí,
žena se uchvacuje, detektiv se dívá,
zamlklé lesy táhnou a pole, jež čekají oráče,
prérie, silnice, mosty, tunely,
člun pluje po jezeře, fabrika svítí,
dnes na italském pobřeží jsme,
k Budhovi v Kamakuře půjdeme snad v neděli,
slunce nám zpívá, vítr vlá – oh, internacionalisme!
Má vlasti, krasavice v středu krasavic!
Můj světe, globe! Rodáku! Člověče!
Naděje ruměncem třísní mi vpadlou líc,
med smíru tuším, jenž se rozteče,
krev socialismu, jež vykoupí občanství,
úrodu bez panství.
A přece jsem jen keřík jmelí na vysoké jedli,
vichry mne bijí v prsa a přijdou, by mě zvedly,
utrhly, zvedly, mrštily mnou o zem –
zahyneme také pod lomozem.