Ze života vyhnán přece jsem se vrátil,
na bránu jsem tloukl silou poslední,
cestou bolestnou jsem všechnu pýchu ztratil
a jenom jsem prosil o několik dní.
A jenom jsem žebral, já kdys tolik hrdý,
jenom chvilku ještě žíti naposled –
ale kde jsem klečel, kámen byl jen tvrdý,
a vedle mne vadlo kouzlo příštích let...
Otevřeli bránu. Světla paprsk vklíčil
do mé duše rázem – bože laskavý!
Otevřeli bránu, k žití jsem se vztýčil –
ale v tom mi dali ránu do hlavy.
Teď tu ležím. Bože, tak své děti klameš!
Tys už zapomněl, že sám jsi z hrobu vstal,
ty jsi zapomněl, že stíny světlem lámeš –
slyšíš, jak se dole ďábel rozchechtal?
Kdo vzhůru hledí, jaký div, když padne.
Je dopito až na dno kalichu.
Jen v podzimu, až v mlhách růže svadne,
má matka zapláče si potichu.
Co bolelo to srdce udýchané,
než zašlo v tichý zapomnění chlad,
to nikdo z těch, kdož řeknou „Pane, pane!“,
ni z těch, kdo spláčí, nedoví se snad.
Jen jedna paní, dobrá neskonale,
a ta nade mne někdy složí květ,
a ta té ženě drahé, světlé, malé
o marných touhách bude vyprávět.
O marných touhách a o marném žití,
o bílém světle shaslém po dvakrát...!
Co platno vše. Je pozdě, nutno jíti.
Je nutno jít – a člověk je tak mlád!
Jako topol osamělý na podryté stojím hrázi,
vím, že ještě před polednem náhlý blesk mne k zemi srazí.
Z koruny mé z rána písně krajinou se tiše smály,
ale ptáci odletěli, a teď jenom slunce pálí.
A tak stojím, a jen hledím jak je obzor kolem šedý,
a jen čekám, nad hlavou až zahřímá mi naposledy.
Vím, bude to před polednem, ale přec se nezachvěji,
na podryté stojím hrázi, kořeny mé v prázdno čnějí.
Ale jednu touhu přece listí moje zašeptalo:
aspoň ještě jedno ptáče aby mi tu zazpívalo,
jenom jednou, nežli zahřmí – ale už se k bouřce stmělo.
Jsem jen topol osamělý, na nějž všecko zapomnělo.
Z krajiny štěstí smutný exulant
má duše mlčky v dálku odcházela,
v mlhavou dálku, jako hrdý grand,
jen vrásku kolem sevřených rtů měla.
Šla prachem cest a nepohlédla zpět:
to věděla, že v zadu se jí smějí;
pták zazpíval, na mezi voněl květ,
leč každou ránu hojit neumějí.
Šla mlčící a jenom tiskla ret –
co krásných snů tam v troskách dohořívá!
V tom byla velkost, tenkrát umřít hned –
teď nelze už, teď jenom trpět zbývá.
A na konec jsme došli v cizí zem,
kde nezná nás ni květ, ni strom, ni ptáče –
a tady teprv, v chrámě setmělém,
má duše v koutku usedavě pláče.