Mé srdce.
Mé srdce – kaple opuštěná,
ukrytá v šerých lesů báj:
s té strany život, skalní stěnastěna,
a s oné snů mých svatoháj.
Zde tichá šeř. – Jen podle dveří,
kde vzpomínek se břečťan pne,
dech naděje kdys lístky zčeří
v dál nesa zvěsty tajemné.
Neb časem paprsk minulosti,
jenž s fantasie květy hrál,
pozlatí rovy, jež tu hostí
tak mnohý mládí ideál.
A jindy slavných činů stopy,
co vonný kadidlový dým,
nad kryptou nadšení se vzchopí
a plynou k výším oblačným.
48
A klidno zas. Jen když se hnána
bouř osudu sem nachýlí
a zhoubu metá rozpoutána,
zvon citů smutně zakvílí.
Neb útrap kámen s žití skály
když v střechu kaple zabuší –
neb duch můj splyne ve chorály,
se ticho svaté vyruší.
Před Madonnou mou v kráse nové
však ať klid je, či bouře zlá –
ve tužeb lampě křišťálové
mé lásky věčné světlo plá!
49