Tak klidněklidně, dítědítě, spíš...
Tak klidněklidně, dítědítě, spíš v tom stínu lípy květné,
jež v líce uklání ti list svůj zelený,
s ní časem bílý květ ti na tvář tiše sletne,
jak v lůno růže pad by motýl znavený;
V proud vlasu rusého pel zlatý zvonek střásá
a jemnou travou chví tvůj, drahá, teplý dech,
kol ruky úběle se chudá vine řasa
a hebký nesměle ji podestýlá mech;
A lípa v šepotu se sklání nad tvým čelem,
jak čarovné by sny houpala na větvích,
já v obličeji zřím ti jemně uzardělém
v snu blahém kouzelný a utajený smích.
A teď již v čelo zřím, jak ve růžovém vznětu
teď nach již ulétá v tu jemnou tvoji skráň,
54
hle, úsměv sedá již si kolem malých retů –
ó jenom okamžik tě bůh tak ještě chraň!
Ó jaký úsměv to! to tichých hvězd je třpyt,
to azur čistý je, kde duha oblouk vzpnula!
a já již v píseň chtěl tu krásu zachytit –
tys procitnula.
55
Alois Škampa.