Zářná hvězda vzplála nade Prahou,
kdy vlasť českou řídil Jiří král;
milovaltě domovinu drahou,
nepřítel se moci jeho bál.
Byltě otcem poddanému lidu,
násilníkům soudcem přísným byl
a jen přál, by národ živ byl v klidu,
nepříteli šíji neschýlil.
Svobodu, ten drahý poklad vlasti,
mečem, slovem chránil Čechům svým,
od zlých rádců nedával se másti
a svým synům hodným, mladistvým
vštěpil lásku k lidu, k rodné zemi,
k tomu lidu, z něhož vyšel sám;
a kdy zrada vzešla kraji všemi,
obrátil se toužně k nebesám:
„Velký Bože, velkých světů Pane,
Ty znáš srdce mé i národ můj,
pro dobro jen mysl jeho plane,
drahou zemi naši opatruj!“
A pak zmužile se chystal k bojům,
nepřítel kdy povstal se všech stran,
neustoupil ani bouří zdrojům,
které do Čech tryskly z římských bran.
A kdy vlastí samou bouře zrady
rozlétla se z pohraničných hor,
strhla u vír svůj i pevné hrady
a s ní hnal se nepřátelů sbor:
v pochmurné té době velký Jiří
jako slunce protrh’ svárů mrak
a co doma hanba piklů víří,
mužně vzplanul bystrý jeho zrak,
švihl meč a k Nýrsku sletěl bleskem,
cizákův kam pádil pustý voj,
že to zadunělo v kraji českém:
„Slavný Jiří umí vésti boj!“
Pak se vrhl s udatnými syny,
kde se zdvihá k Moravě kraj náš,
trestat Uhrů zarputilé viny,
jimž vlád’ věrolomný Matyáš.
Zjímal smělce, mohl trestať přísně,
ale překonal svůj velký hněv,
věrolomce zbavil smrti tísně,
velkomyslným že český lev.
A tak všude jenom slávy záři
rozléval, kde stanul jeho krok,
srdce složil vlasti na oltáři,
a kles’ před ním úctou každý sok.
Obdiv budil po Evropy říších
jako velduch, jenž má orlí let;
v palácích i horalových chýších
jméno jeho šeptal žasný ret.
A když slávobranou stkvělých činů
žití dokonával zářnou pouť,
k lůžku zavolal dvé dobrých synů,
by jim v duši mohl nahlédnouť:
„Jindřichu, i ty, můj Viktorine,
statně kráčeli jste cestou mou,
já ji dokonal a v kraje jiné
cestu konám; zrak můj chabne tmou.
Osiřely rodné vaše země,
osiřel jich trůn a bouří val
hučí vlastmi hrozivě a temně;
národ můj jim dosud vzdoroval.
Ale nyní zuřivějších bouří
proud se valí v naši krásnou zem,
ve svárův i bojů hustém kouři
koruny se halí diadém.*)
Nejste s ony, jež by ruka vaše
měla pevně, zdárně ovládat:
Znáte podskočného Matyáše,
jaký za přátelství dává plat.
Česká koruna – ta těžká vele,
klesli byste její nátlakem,
a zlí strhali by nepřátelé
s královského roucha zlatý lem.
Ku Polákům zrak můj toužně zírá,
odtamtud ať Čechům vzejde král,
aby národ, jejž zlý osud svírá,
s pobratimy svorně, pevně stál.
S Polákem kdy Čech si ruku podá,
aby jeden sledovali cíl,
slávských bratův obapolná shoda
nelekne se všech nepřátel sil.
Obětujte vlastní svoji slávu
drahé domovině na oltář...“ –
Jiří děl a těžkou sklonil hlavu,
kterou oslnila slávy zář.
A dvé synův u velikém bolu
kleslo otci na šlechetnou hruď:
„Půjdem’ věrně k spáse vlasti spolu,
ty nám, otče, vzácným vzorem buď!“