NAPOLEON
Dnes po létech je marno již na profil pyšný hledět blíž,
na příkré čela rysy,
po dlouhém čase umdlí zrak, krev sama není rudá tak,
jak rudá byla kdysi.
Je portrét zpola smytý už, té síly nemá mrtvý muž,
jíž fascinoval živý,
žár extase a uctění se v chladný názor promění
a z klamu vystřízliví.
I gigantická postava stín dlouhý vrhat přestává,
juž hrbí se a tenčí
a šumná sláva prchlých dob je zavřený a hluchý hrob,
jenž obílen je z venčí.
Bouř Marenga a Vagramu už dávno zmlkla v neznámu
jak závod živlů s děly,
tam z černé tiché ornice jen zlatá vstává pšenice
a v slunci zaševelí.
Tvá velikost jen zdánlivázdánlivá, nad žitím tvým se zatmívá
už neodvratné fatum,
čest, již ti vzdává celý svět, týmž právem může náležet
i popravčím i katům.
Tvůj cynismus tak bez mezí, jenž v každém činu vítězí
nad zakrslými vzněty,
tvé ruce, vášní zechřadlá a studená dvě chapadlachapadla,
na věky buďte klety!
19
Ty bledý skřete korsický, buď od nás proklet navždycky,
ty satanická knuto,
buď na chtění tvá zavilá, když prácheň mrtvé ztrávilaztrávila,
za sto let vzpomenuto!
A ti, již sní sen zmařený u Waterloo a u Jeny,
nechť vstanou jako stíny,
ať vydá i své oběti, jimž dala v klíně ležeti
též voda Bereziny.
Ti ze všech svědků nejdříve ať vztýčí rány snětivé
a pahýly své k nebi,
a slávě tvojí, mylné tak, jich prázdná dáseň, zhaslý zrak
ať cynicky se šklebí.
Tys lidským masem sytil hlad, jak žíznivec v šum krve pad’,
bys napojil svou sílu;
kde mělo tvoje srdce znět, tam byl jen těžký kámen led,
či koule projektilu.
Tys jedním hltem vypil číš, v níž sláva kypí výš a výš
a perlí se a puká...
Sto roků spíš, jsa zalit tmou a ustlána máš pod hlavou
jen cizí, strašná muka.
20