VĚZNI
Šum bílých motýlů se unaveně ztiší
i slunce polední svou sílu vyzáří,
pak luna studená se chýlit bude s výší
nad lidskou bolestí, jež úpí v žaláři.
Pak bude dlouhá noc a ticho státi za ní
– tůň smrti hluboká, náš nadsmyslný svět –
i budou hvězdy plát a šílet do skonání...
Kdo úpí v žaláři, je nesmí uvidět.
Pak budou jitra zas, tak hýřící a smělá,
jež rosou opájí a očarují cit;
že jitro svátkem duše jest i těla,
kdo úpí v žaláři, to sláb je pochopit.
On jara nechápe, jež bleskem sněhy taví
a krví prolíná v snách probuzený květ,
on léta nechápe, čas smyslný a žhavý,
jenž v černu žaláře se nesmí rozhořet.
35
Ach, on též nechápe čas ocúnů, jež nyjí
pod mocí jeseně jak harmonický sten,
dech krásy hasnoucí ho kouzlem neovíjí,
kdo úpí v žaláři, jím není rozechvěn.
On nezná, necítí, kdy ledy řeku tíží,
v snů návěje se všecko ponoří...
Ke hloubím žaláře se život nepřiblíží
a mrtvé pojmy znovu nestvoří.
Ni bouř, ni klid, vliv všehomíra na zem,
ni v koloběhu vzrůst a hynutí,
však touha jen, být jedovatým plazem
a instinktivní lačnost uštknutí.
36