RUSKÁ ZEMĚ

Jan Opolský

RUSKÁ ZEMĚ
Pravice boží stvořila ve světle kosmu raném panenskou zemi, oděnou zeleným sarafánem, nesmírné vody vylila, které se dmou a pění tak jako pentle stříbrné, vlající u čepení. Na sta verst kolem dokola zvlnila stepi snící voňavou travou, janovcem, mochnou a tataricí; dala jím šíř a tesknotu neznámou v lidském slově, těžkou,těžkou jak dlouhé zmírání na koni Mazepově... Jiskrnou zimu stvořila. Třeskuté noci její, s ubledlým šperkem Syria, se slzou Casiopei, noci, jež mají strašlivou, smrtelnou téměř krásu, ve kterých hyne ztraceně klinkání tarantasu, ve kterých černí havrani tuhými křídly vějí, zapadá posun života hluboko do závějí... ...Taková kráska rozkošná vzešla, ej, z ruky Pána, za jiter rosou studenou, čisťoučkou umývána, na večer s jejích beder plášť oblaků rudých vane, lunu má s hvězdnou polárkou za ňadry poskrývané; čtveré se moře dotýká lichotně jejích nohou, k hlavě jí supi uralští vysoko vzlétat mohou, na půlnoc tajgy nesmírné k hluchému zvou ji tanci, 72 k poledni dálka plamenná sahá až ku Byzanci; nesmírné řeky klokotné, ozvěny hlubin plné, jejichž hlas, co by požehnal, bez vůle pouze klne, nesou své vory. Známo-li, kam by je mohly donést? Není v tom marném neznámu ukrytá pouze bolest? ...Plachá je kráska vyšedší z čarovné boží síly, jak by ji v látky průsvitné zázračně ošatili. Tak se ti luzný její zjev do mysli snivé vtírá, že jest jak sterleď lapená čeřenem všehomíra. Nevěsta sněžná. Sladká máť, u níž je žíti blaze, nejprostší růže, jaká kdy zadýchla na Kavkaze, nejhlubší kalich, jakým slez rozkvétá kolem vesnic, hrdlička, jež tu hřaduje, z vrozené moci teskníc. Hrdou nám krásku stvořila, vesmíre, síla tvoje, z polovic rukou Peruna, z polovic Domovoje, na jejíž plavé kadeři helmice blyskná sedí, přes modrý padá, teskný zrak posupné její hledí. V tatarské krvi kalený, dvojostrý meč svůj tasí. Darmo-li svoje Igory před věky zrodila si? Hustá krev Skytů, Sarmatů v prsou jí, zdá se, dýmá, hleděla očima sladkýma, hledí teď zlověstnýma. Zhrůzněla krásná orlice. Zoban i dráp má břitký, se skalin světa nejvyšších obzírá svoje dítky. Z dětí svých každé utěší. „V tobě jsem, ty jsi ve mně.“ 73 Krví mou veskrz prosycen každičký aršin země. Pod peruť svou vás shromáždím. Přivinu k prsům horce. V bojary chlopy proměním, žebráky v divotvorce. Nad všecky hořem shrbené, šedivé selské chaty vysoko pro hru paprsků vztyčím jim Kreml zlatý. Pro plachý, světlý ruský zrak rozvinu kružby chrámu, aby zrak bloudil ještě víc na cestě po neznámu. Z nejtěžších kvasů pít jim dám zděděné lidské dumy, nad písma sklonit mystická, kterým duch nerozumí...“ ...Pravice boží stvořila truchlou jak z vosku svíci, z černých vod lidských osudů pokřtěnou krasavici. 74