Je plno tragiky kol, plno trůnní pýchy,
ve hroby věčné němý jícen zve,
stanásob možno smilné cítit hříchy,
stanásob vzrůstat v kajicnosti své.
Tmy vlají tu, jsou také v nitru šera,
as na dně všeho Pán se mihotá,
svědomí šeptá strofy desatera
v hruď ztraceného dávno života.
Jsou obavy, že duše duši potká,
zemřelou duši v marném bezcestí,
hluš ticho roní jako perlorodka,
rty vzněcují se němou bolestí.
A tedy jdeš... Kdes v rašelinách mluví
stem černých očí duté podsvětí,
jde vzdálenostmi žalování žluvy...
Ty zapláčeš, jsa roven dítěti.
A prales volá, nemožno se klamat,
to prales volá „ahó“ hluboce,
tlí v temnu dějství mlčenlivých dramat
a časem kane shnilé ovoce.
Ucítíš časem jako nikdy dosud
své srdce žalné samotou se chvít
a časem šust... to dopřeje ti osud,
že krásné zvíře kolem půjde pít.
Ty utaj dech i zapři: já se bojím!
a kníže přejde v apatii dál,
mráz ustrnulý zahrá srdcem tvojím,
v tvůj nahý život, jenž se obával.
A jenom tráva než se zase srovná,
než křoví vzdychne cosi pro sebe,
pak hladina zas mdlá a vodorovná
v tvém srdci hledí smutně do nebe...
Kříž udělej mi na čelo a ústa,
to záludy a chumle překoná;
je téměř noc a šílení mé vzrůstá,
dme malátně se spánku opona.
Tak v čelo kříž jsem vroucně prosil včera,
neb vzpomněl jsem na všecky harpyje,
než vak jsem vzal a vyšel do večera...
Však nadarmo, vše spalo!... Adieu!
A nyní bloudím, nemám tvého kříže,
jda za svým echem, slábnu unyle,
klam na mé oči šerá pásma víže
a hlavou srážím ticha střechýle.
A nyní bloudím, jsem tu rodák cizí,
na cizí padnu polomrtev zem
a všecky bledé fantasie zmizí...
(Bez tvého kříže, s tvojím obrazem!)
Juž láva noci připlovala ke mně
i cítím její uhrančivý proud,
jsou spojenci mi skorpioni země,
zda duše tíž mi mohou odejmout?
Hluboko v dáli šelma někde zívá,
předtucha krve klíčí z temnoty,
stín kladouc rudý v usmívání tklivá,
v nic netušící, sladké životy.
Kol stromy tuším, nemohu k nim vstáti,
jen slyším tyto smutné hlaholy:
„Zbloudil a zbloudil, víc se nenavrátí,
spějte ho hledat všichni kamkoli!“
Mí spojenci jsou plžové a hadi,
pln mdloby tížím černou lesů zem. –
Mí spojenci... ó my se máme rádi!...
(Bez tvého kříže s tvojím obrazem!)
A tak jsem zesnul..... Prales je mým vrahem,
kus hlíny smutné vešlo do mých úst
a tak jsem zesnul v osamění drahém,
kol bledule se osmělily vzrůst.
A když se vzbudil prales ze své tíže
(i prales tedy svoje jitra má!?),
se pluky opic svezly ke mně blíže,
mne probouzely svýma rukama;
mně šťávu malin daly, řkouce: bratře!
ač ret můj chladný víc ji nepřijal,
já sklenným okem na hru jejich patře,
vším tělem mrtvým jsem jim děkoval.
A potom ptáci, motýli a šídla
se sklonem hebkým přišli k mojim rtům...
Tu teprv duše rozepnula křídla
a pralesem se brala k nebesům...