DOMOVINA.

Jan Opolský

DOMOVINA.
Jak moudrý sen, jenž nehyne, jen bledne, týž maje k ránu tep a vibraci, já stát jsem zůstal u památky jedné a duše má se od ní nevrací. A znovu chápe kouzla její měkká i smutnou její, marnou lahodu, jak teče v dálku rozvlněná řeka a snivé srdce shlíží na vodu. Tak jako sen..sen... Tak jako řeka plynná mi před zrakoma obraz vyniká: hle, byla jedna chmurná domovina a byla jedna duše hříšníka. Ta domovina neslavná a suchá, kde šustil vřes a háj se černý chvěl a jejíž lid pro otupělost ducha ji pravým jménem zváti zapomněl. A kde se supi zjevovali velcí, čas od času se tmíce na nebi, kde byla stálá bázeň před vetřelci a tvrdých srdcí bylo potřebí. Kde bez konce se trávil šumný chorál, vše zarostly jsou cesty po lese, kde přemnohý, jenž na souvrati oral, už nečekal, co žeň mu ponese. Jen řekl prostě, stoje na svém poli, když klaněly se hory večeru: „Je znát mou cestou, buďsi kudykoli, za dílem slibným chlad a nevěru!“ 5 Hle, byla jednou chmurná domovina a hříšná duše chtěla veselí, však nevyrostla vegetace jiná, ni supi její zmizet nechtěli. I usmyslil si: opustím tu zemi, až na ladech se soumrak sešeří! Jen skrovný vánek hnul mu kadeřemi a bílý šátek zůstal na keři. Ten bílý šátek na znamení tomu, že lepší vztah ho k zemi nepojí. Dým tenký, modrý prchal z jeho domu, když hlavu zvedal..zvedal... Buďte v pokoji! A šustil vřes. A borem skřípla drva. A vydali se supi ze mračna. Strach z invase tu pořád ještě trvá a nevíra tak hořce význačná. I jel a jel, až těžko bylo koni, jak střídala se volně klimata. Zem neslavná! Už netrápil se pro ni, lid jinde nosil srdce ze zlata. A nebylo tu bolestného ptaní, řeč o vpádu tu nikdy nevznikla, jich oči byly schopny odhodlání a ústa jejich vzdání navyklá. A ruce, prsa v službách svého pudu a sen ve vleku jejich života, klas časně zralý krášlil jejich půdu a vášeň jejich moc a čistota. A kromě toho, jaká míra činů! Jak prostičce a zpěvně konaná! Tak psanec našel novou domovinu a žil a žil a říkal hosaná... 6 Pak volně stárnul. Rysy jeho kysly. Ni ženský klín mu nedal, co má dát, kýs fluid zdravý všemi svými smysly po delším čase cítil unikat. Pak volně stárnul, Štěstí tupým dělá. Nač cíl mi jest, když zelze ho dosíci? Táž krmě stále mi se zprotivěla i věcí tvar v své umdlí posici. Pak volně stárnul. Jeseň dýmat cítil. Ret jeho držel slova v zajetí. Hlas jeho hrubý tklivosti se štítil: „koníčku bílý, nutno ujeti!“ „Koníčku starý, nutno ujet dneska, až na ladech se soumrak sešeří, jsou někde jedna vřesoviště hezká a bílý šátek vlaje na keři! V kterési zemi invase se děsí, supi tam velcí občas vyletí, skřípají černé, borovičné lesy... Koníčku starý, chvíš se. Co je ti...?“ 7