SVĚDOMÍ.

Jan Opolský

Jsou chodby v hájích, chodby plné echa, jak velmi vzdálený a velmi temný hrom, van větru chladný trýzeň v tobě nechá, že toužíš po něčem a pneš se po někom. Jen jsi-li čist, ty přijmeš dary lesní: to pnutí po něčem, tu touhu za někým; kdo s hříchem jde, ten v chodbách háje nesní tím sněním ze světa a světa dalekým... Neb tomu úzko je, když echo slídí po něm, strom suchou haluzí se zatne v jeho týl, neb tomu úzko je, když hlásek v hrdle oněm, jak do studně by kámen ponořil. On houště obchází, jich výdechu se děsí, jak z mrtvých úst by ševel se to nes, když setmějí se zádumčivě lesy, jak může být jen zádumčivý les. On houště obchází a „běda!“ „kdo jste?“ teskní, zvuk vlastních slov mu srdcem proniká a kmeny pnou své paže pitoreskní, by chopily se jeho – vinníka. Jde dál. Jde dál... Své tepny bíti slyší, klus krve bázlivý je v skráni jeho znát, flór soumraku se zvolna nese s výší a černé vlny plynou odevšad. Jde vlnami. Jde lávou. Vše se mate... „Já přicházím. Vy volali jste mne?“ Dřev shnilých zmírá kouzlo bludičnaté a studené a mdlé a tajemné. „Jdu lávou. Přicházím. Mne potrestejte dravě, vy mlčící a strašní katané! Až přijde noc, nechť zastane se v trávě, kde bílé tělo ležet zůstane!“ Jde dál, jde dál... (To duté bubnů vření! Ty zvony báječné a velký hlahol trub!) Jak obr tmí se v hluchém okamžení až v černé nebe třistaletý dub. Hlas bubnů, trub. A vše se ve tmách mate. Je v lesích tma, jež – zdá se – plápolá; tu na dubu jak ovoce by klaté se větrem chvěje lidská mrtvola.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

241. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Své matce. (Josef Václav Sládek)
  3. ROSENFELD – SLEPEC. (Jaroslav Vrchlický)
  4. VERŠE SAMOTÁŘE. (Emanuel Čenkov)
  5. Hlas zvonu. (Adolf Heyduk)
  6. Hudbě. (Eliška Krásnohorská)
  7. ZIMNÍ KRAJ. (František Soldan)
  8. Zvony. (Emanuel z Čenkova)
  9. TVŮRČÍ CHVÍLE (Antonín Sova)
  10. Cervantes. (Jaroslav Vrchlický)