SVĚDOMÍ.
Jsou chodby v hájích, chodby plné echa,
jak velmi vzdálený a velmi temný hrom,
van větru chladný trýzeň v tobě nechá,
že toužíš po něčem a pneš se po někom.
Jen jsi-li čist, ty přijmeš dary lesní:
to pnutí po něčem, tu touhu za někým;
kdo s hříchem jde, ten v chodbách háje nesní
tím sněním ze světa a světa dalekým..dalekým...
Neb tomu úzko je, když echo slídí po něm,
strom suchou haluzí se zatne v jeho týl,
neb tomu úzko je, když hlásek v hrdle oněm,
jak do studně by kámen ponořil.
On houště obchází, jich výdechu se děsí,
jak z mrtvých úst by ševel se to nes,
když setmějí se zádumčivě lesy,
jak může být jen zádumčivý les.
On houště obchází a „běda!“ „kdo jste?“ teskní,
zvuk vlastních slov mu srdcem proniká
a kmeny pnou své paže pitoreskní,
by chopily se jeho – vinníka.
Jde dál. Jde dál..dál... Své tepny bíti slyší,
klus krve bázlivý je v skráni jeho znát,
flór soumraku se zvolna nese s výší
a černé vlny plynou odevšad.
Jde vlnami. Jde lávou. Vše se mate...
„Já přicházím. Vy volali jste mne?“
Dřev shnilých zmírá kouzlo bludičnaté
a studené a mdlé a tajemné.
15
„Jdu lávou. Přicházím. Mne potrestejte dravě,
vy mlčící a strašní katané!
Až přijde noc, nechť zastane se v trávě,
kde bílé tělo ležet zůstane!“
Jde dál, jde dál..dál... (To duté bubnů vření!
Ty zvony báječné a velký hlahol trub!)
Jak obr tmí se v hluchém okamžení
až v černé nebe třistaletý dub.
Hlas bubnů, trub. A vše se ve tmách mate.
Je v lesích tma, jež – zdá se – plápolá;
tu na dubu jak ovoce by klaté
se větrem chvěje lidská mrtvola.
16