PŘECHOD PŘES MOŘE.
Vstal Farao, býk pikonosý, žlutý,
střed draperie tvoře zjevem svým,
hřměl blouznivě gong drahocenně kutý,
ve hlavách sloupů tenký pučel dým.
Tok lidských vředů páchnul v kraji celém,
Nil jednotvárný plavil trupy těl,
a daleko ve víru rozechvělém
je trapně asi o břeh rozbíjel.
Kdo mluvit chtěl, juž neotevřel ústa,
pad naduřelý v prostřed kročeje,
je zkaženo, co v lůně matek vzrůstá,
a nikde zář a nikde naděje!
Všech směry vod, jež ku pobřežím plynou,
jsou v krve lepký obráceny rmut,
ret hnije svlažen otrávenou slinou...
Vstal Farao a zůstal nepohnut.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
I neustalo smrtonosné tmění,
do prázdna vyšel smutný gongu třpyt,
a žádný obrys, nikde pablesk není,
kde prosebně se možno zachytit.
Bůh Hebreů (však je-li bohem asi!)
žab milionem říši přepadá,
pád nakažlivý po všem stádě kvasí,
zní poloprázdně širá ohrada.
A hlísty hnusné krásná těla ssají,
jich lože v slastech slimák pokálí,
pro vyschlý prs dřív děti umírají,
než měly sílu, aby plakaly.
18
A kroupy vodní, zvící šťastných plodů,
vše ztloukly navždy, co se chvělo z hrud,
šlo šílení od hlavy k hlavě v rodu...
Vstal Farao... a zůstal nepohnut...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tak převršeno smilování Trónu!
Když křížila se půlnoc se šerem,
šel Trestající dechem visionů,
pláč temný nastal v lidu veškerém,
neb když pak jitro fialkovým retem
se usmívalo plno mátohy,
v tvář zesinalou pohubeným dětem
pad’ jeho první pohled ubohý.
A gongů hlas, teď nevystihle žalný,
juž marně vznášel svoje úpění:
kdo změnit může poklid theatrálný,
když v mírném spánku takto zkamení?
Vstal Farao, býk pikonosý, žlutý,
když tento akkord v tiché dáli mřel,
střed draperie zdál se nepohnutý,
však v kořenu se vulkanicky chvěl...
***
Tak Israelští vyvedeni byli...
kdes tužby Horeb strmě vrcholí,
kdes velké moře elegicky kvílí,
a ranní vítr s rouchem zápolí;
kdes bledá manna dobrodějně skrápne,
i v chladu krystal pukne ze skály...
Jsou západy svou grandezzou až trapné,
a běda těm, kdož zpátky zůstali!
19
Šly věrných ovcí nepřehledné pluky...
V sen trpící a v melodický cval
je sepjal všecky triumf silné ruky;
tak věrných ovcí mrak se ubíral.
Pak dále voli váhavého plémě
a hříbátka se mdlýma očima
k svým těžkým matkám chýlila se jemně,
hled láskyplný bloudil za nima.
A velbloudi, jimž resignace šerá
věk zpopelila v monotonní pláň...
(Vždy tentýž svět, od rána do večera,
vždy totéž smírné pohledění naň!)
I spěly tak ty tisícové nohou,
vše přikrývaly kopyt pečetí,
prach zlatý zdvižen plynul pod oblohou,
s míst dalekých jej bylo viděti.
A v zadu lid pln povděčného blaha
(tíž čtyřstaletých zajateckých chvil!)
svá přímil v záři těla polonahá,
jak moudrý poutník štěstí svoje pil.
V své děti zřel a do výše je vzpínal,
svých pozdravuje těhotenství žen,
hřích milenců na fatum zapomínal,
svým novým jarem vilně unaven.
A v zadu lid, jenž nesl svoje stany,
a nezralá a lačná jehňata,
svou novou tužbou rozbolněné panny
a siláci, jimž patří tužba ta.
20
A v zadu lid, jenž po staletích tíže
zas harfy nesl – nyvý srdcí štít –
a slavný žalm, čím ku Horebu blíže,
ve skrytech budil polomrtvý cit.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Po mnoha dnech, když soumrak skláněl čelo,
juž uslyšeli vzkazy v daleku:
to Mrtvé moře dýchalo a hřmělo,
byl velký svátek vně i v člověku.
Blíž ku břehům, kde delfín důvěřivý
svůj tichý zrak a bolest potápí,
jsou sbity stany... Srdce hojí divy,
duch bázeň skrývá z příští etapy...
***
Však nedáno jest Faraonu spánku,
zem očistěna od nákazy ran,
krev na veřejích uschla po beránku...
On bděl a sípěl: „Tedy oklamán?!“
„Tlí žernovy, kde zrní moje mleli,
bejl vyrůstá, kde byli sadaři,
o pýše mé zní žerty v Israeli,
znak cítím páchlý leptat na tváři!
Ret jejich dětí posunčí se po mně,
mé trůnní lvice myšinami zvou,
hlas jizlivý se toulá po mém domě,
jsa jizlivější každou vteřinou!
Kal po nich zůstal, jsem já uklizečem?
Duch polí schátral, mám se rozplakat?...
Když oni vyšli za svítání s mečem,
mám v sukni bab já čekat na západ?
21
Oh, jinak chci! Chci Jahvemu se vzpírat!
Chci jeho děvkám těžší jarma dát,
sen jejich zloupit – hrdopyšný pirát –
Chci, Jahve! Chci...“ I počal usínat...
A když se vzbudil, malý mráček sice
táh závojem přes jeho odvahu,
však zavlály už jasné korouhvice
a zařičelo tisíc potahů.
A rovněž tam, kde delfín důvěřivý
svůj tichý zrak a bolest potápí,
své sbíjel stany... Srdce hojí divy,
duch bázeň svírá z příští etapy.
Sloup ohnivý a mysterií plný
ty krásné voje jenom oddílel,
na Mrtvém moři slévaly se vlny,
v sluch obou smutně delfín zakvílel.
Moc ódická, jež z ohně sloupu vlála,
tém Židů zvedla prvý k pochodu
a spousty vln až ke dnu pronikala...
Vztáh Mojžíš puzen dlaně nad vodu...
Vztáh nevěda, a živlů duše hlubá
se nevzepřela jednou krůpějí,
byl pohnán brav a zahučela túba,
stín Horebu se zachvěl v naději.
Šli utvořenou katakombou moře,
už v jejich zrak se Egypt nevrátí!
Zní nový žalm, vlá v amethystech zoře,
je sotva slyšet vody dýchati...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
22
A za půl dne (když epos v duši dozní)
jsou vyvrženy údy, kolesa,
sám Farao... a korýšové hrozní...
Den zapaluje jitřní nebesa...
23