IN VINO VERITAS.

Jan Opolský

IN VINO VERITAS.
Nic už mi nezbylo,nezbylo než chabý tento citát, groš trpce dobytý jsme za noc probilipropili, nad hájů vrcholky už počínalo svítat... kdo kabát oželel, zdaž dá i košili? Pít kdo už nemohl, se dávno pod stůl sřítil, stín tenký významný se ciferníkem krad, pak přišla ta, jíž velmi jsem se štítil, vždy plná voňavky se chtíc mi darovat. Já s hlasem sklíčeným jsem povstal, hůl svou prose, – puch nyní zkysalý vál z nitra plecháče – a zavál chlad a srdce pohnulo se. Je každý bláhový, kdo dá se do pláče. Nic už mi nezbylo,nezbylo než chabý tento citát, jejž v zmatku morálním jsem užil po páté, nad hájů vrcholky už počínalo svítat a smutně zvonili. Šly stíny z roráte... 78