Ze hlubin dnů těch, z tůně žití valné,
z údolí rmutných, mhou jež zastřeny,
kde stíny smutků chví se těžké, kalné,
a vzdechů trpkých chmurné ozvěny,
z propastí těch, v nichž pláč a vzlykot znívá,
kde bol a děs hruď bídných stále zrývá,
zní k výším nebes přes dnů vír a kvas,
zní srdcí našich nekonečný hlas:
O Bože náš, ó Bože ponížených!
Ó Bože síly, Bože volnosti!
Kdy sejmeš pouta z šíjí ujařmených,
kdy zažehneš nám slunce rovnosti?
Kdy vyhladíš nám z hrudi utrpení,
kdy kletbu sejmeš bídy, ponížení? –
Ó Bože náš, kdy stišíš bol náš, sten,
kdy v spásy uvedeš nás slunný den? –
Viz, v žalu jdem’ chodbami dnů těch stále,
a kroků našich těžký, chmurný zvuk
ozvěnou sterou roste, hučí dále
jak nocí tmavou zvonů bouřný tluk;
zní v hody zpupných za svítání, šera,
zní marně v plesy jich dnes jako včera,
zní v nebes báň, zní ve Tvou slunnou říš –
což, Bože náš, nás neznáš, neslyšíš? – –
Žít chceme, žít! Na tomto pruhu země,
kde v bídě své jsme rostli, strádali,
zkad k Tobě v úctě vzhlíželi jsme němě,
kde jméno Tvé jsme prvně vzývali, –
na půdě té, jež prosáknuta zcela
slz našich proudem, žhavým potem čela,
my chceme žít, my volně chceme žít,
ne otroky, my lidmi chceme být!
Jsme jako stádo stále vzrůstající,
jak vojsko jsme, jež větší každým dnem,
a hlas náš bouřný, volnost žádající,
otřásá mocně věků základem.
Tmou předsudků k poznání světlu jdeme,
své lidské právo, chléb svůj živný chceme
a v země rodné širých oblastech
chcem svobodu a rovnost – rovnost všech!
Ne rovnost vylhanou, ne volnost lichou,
ne farizejských hesel prázdný šum,
ne svobodu, jež diktována pýchou,
je skvrnou hanby volným národům –:
chcem’ lidmi být, ne lájí porobenou,
chcem’ lidmi být, ne lůzou znásilněnou,
chcem’ lidmi být dle práva lidskosti,
chcem’ světlo ryzí, pravé volnosti!
Ó Bože náš, Ty, jenž Jsi Volnost sama,
jenž Rovnost Jsi a Láska, Láska všech,
jenž Soucit hlásáš v dnů těch chmurné drama,
jímž hrudí našich trpký chví se vzdech, –
ó Bože náš, Ty Bože bídných, malých,
jenž’s Nadějí všech tužeb našich stálých,
Ty s námi buď, Ty žehnej naši zbraň,
v boj vítězný veď tvrdou naši dlaň!
Ty, Bože náš, dej svornosti nám sílu,
Ty falešných nás vzdaluj proroků,
tuž paže naše k velikému dílu,
tož k uplatnění lidských nároků;
Ty s námi buď, v tom zápasu, buď s námi,
buď majákem nám zářným nad vodami,
Ty vírou v právo síliž naši hruď,
Ty vůdcem nám i učitelem buď!
Co zákonů nám přežilých jsou svory,
co jednotlivců zpupných drzý řád?
my chceme vpřed za svitem nové zory,
kde hyne tma a bídy zhoubný chlad!
Ty Bůh Jsi náš, my k Tobě modlíme se
svým každým vzdechem, jenž se v hrudi třese,
a každý vzlyk, jenž duší naší chví,
ždá nocí, dnem: „Ó veď nás k vítězství!“