1. Ideálů Říše.

František Palacký

Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeští U pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé. Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blíží Posvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučné Ve hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvály Horlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícý Zemské peruti , a do srdce mi sešli paprslek Tvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa lívá Plápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům. Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní, K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou, Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímá Bran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucy K svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčné Vznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucým Rozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné, Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid. Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajná Toužba plní, proniká život ohněm háje svatého Veškery stíny; Boží duchové jasných u potůčků Krystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům. Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály! Slávou věncovaná božskou své rozbila věčně Sýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítí Krása, velebnější nad valné oblohy jasnost. Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky, Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícý Do svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná, Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi víže Svět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásy Eterového učí radovat se ve slávě nebeské. Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhlé Srdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí. Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobývá Ocelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucých Měst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné: Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrocká Dáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. – Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu, V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnou Snášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky. Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícý K souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskou Zemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubi Laskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervů Sladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš. Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky! Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti, Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce Mohli světů napojit; sem valné proudy se mějte Chvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podává Háj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažte Zhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý: věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou, se radosti plnost roznáší v vichru letícým, dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti. Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínek Hvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blaženců Bezkalné oko, a zpíná se udatněji činnost V srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci. Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejíti Prouze do hloubi světů? Jim jarní bedra opáše Sýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti. Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemství Nezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucý V blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážky Aj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslí V sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása. Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obráží Svět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkou Obraznost perutí nese v nadvětrné kraje světla Plápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupá Do svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího, Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. Sešli S hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslek Otče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučně Zpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeské Zajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebná Tvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé. Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasná Studnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrů Oslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná? Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš? Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprsků Sešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat, Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabého V spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávou Nesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučné Pléší vrchole háje svatého, a studnice všecky Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy. Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí, Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží. Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucý Cedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně. On přemilé navštíviti své, a do srdce radostí Nadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 1 místo; je označeno takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

blahý, slast, milostný, vroucí, kvítko, vnada, blažený, libý, blaho, blažit

464. báseň z celkových 816

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Stance. (Adolf Heyduk)
  2. Dar vesny. (Eliška Krásnohorská)
  3. II. Pod obrazem Petrarkovým. (Milota Zdirad Polák)
  4. Má kde vlast? (Jan z Hvězdy)
  5. ODPOVĚD. (Karel Sabina)
  6. Tiché lásce. (Václav Antonín Crha)
  7. Ta jedna slza Tvá. (Ervín Špindler)
  8. Má vlast. (Josef Krasoslav Chmelenský)
  9. Vítání Máje. (František Palacký)
  10. I. I u mé hrudi píseň zní, (Alexandr Balcárek)