Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeští
U pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé.
Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blíží
Posvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučné
Ve hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvály
Horlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícý
Zemské peruti mé, a do srdce mi sešli paprslek
Tvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa lívá
Plápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům.
Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní,
K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou,
Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímá
Bran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucy
K svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčné
Vznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí
Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucým
Rozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné,
Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid.
Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajná
Toužba plní, proniká život ohněm háje svatého
Veškery stíny; Boží duchové jasných u potůčků
Krystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům.
Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály!
Slávou věncovaná božskou své rozbila věčně
Sýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítí
Krása, velebnější nad valné oblohy jasnost.
Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky,
Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícý
Do svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná,
Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi víže
Svět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásy
Eterového učí radovat se ve slávě nebeské.
Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhlé
Srdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí.
Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobývá
Ocelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucých
Měst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné:
Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrocká
Dáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. –
Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu,
V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnou
Snášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky.
Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícý
K souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskou
Zemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubi
Laskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervů
Sladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš.
Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky!
Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti,
Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce
Mohli světů napojit; sem valné proudy se mějte
Chvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podává
Háj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažte
Zhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý:
Ať věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou,
Ať se radosti plnost roznáší v vichru letícým,
Ať dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti.
Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínek
Hvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blaženců
Bezkalné oko, a zpíná se udatněji činnost
V srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci.
Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejíti
Prouze do hloubi světů? Jim jarní bedra opáše
Sýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti.
Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemství
Nezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucý
V blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné
Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážky
Aj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslí
V sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása.
Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obráží
Svět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkou
Obraznost perutí nese v nadvětrné kraje světla
Plápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupá
Do svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího,
Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. Sešli
S hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslek
Otče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučně
Zpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeské
Zajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebná
Tvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé.
Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasná
Studnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrů
Oslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná?
Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš?
Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprsků
Sešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat,
Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabého
V spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávou
Nesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučné
Pléší vrchole háje svatého, a studnice všecky
Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy.
Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí,
Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží.
Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucý
Cedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně.
On přemilé navštíviti své, a do srdce radostí
Nadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!