V Čáslavsku staroslavném pní hradu ssutina,
Pod níž skal nebetyčných a lesův pustina:
A když tam vzhůru pozříš k těm zříceninám výš,
Tu za minulou slávu juž slzu vyroníš.
Tu obrazové mhaví tvou mysl vyčeří,
O bojech hlučných zprávy se v duchu rozšeří;
A pověsť kouzlodružná své říše odcloní,
A v písni divozvuké jich zjevy zazvoní.
Před dávným, šedým časem, když ještě ozvěna
Válečných her a jásův v těch hradbách slyšena:
Tu čarovnadná panna ten obor kouzlila,
Jak hvězda plnosvitně za mrakem spanilá.
Ve zraku nebe modro svůj odstín celuje,
A kadeř zlatá s sluncem v svém lesku bojuje:
Ba v celém jihu není krásnější růže snad
Nad onu, jižto chová Lichtnický pevný hrad.
Pro tuto čarnou děvu zrak mnohý v milosti
A sladkém žáru nyje i v bolné žalosti:
Neb kdo uzří tu pannu, když hostím vzejde vstříc,
Ten toužíť po rtův růžích juž neustane víc.
Však ač ji také leposť kolíbá v vabech svých,
Překruté srdce bije jí v ňadrách liljových;
Nadarmo žádá ruku celý rytířstva sbor,
V němž pro ni z lásky žárné juž mnohý vznikl vzpor.
A jednou při sedání, když její vítězství
Hlučnými kolbami se slavilo v hrdinství:
Když za milostný hled by svou slávu každý dal,
Tu její stříbrozvuký hlas takto provolal:
„Mé díky, bohatýři, za vaši úsluhu!
Však poslyš moji vůli, kdokoli v tom kruhu,
Jaký já lásky důkaz si žádám malý jen,
A srdcem toho zdařím, kdo vykoná čin ten!“
„Hle! jak tam ku západu zeď srázovitá pní; 30)
Jedině orla příkrý let ukloní se k ní;
Neb úzká, hladká cesta jen vede k vrcholu,
Kde hrozí odvážlivci smrť v skalném padolu.“
„Než taková-li láska je vaše plamenná,
Dokažte mi svým činem, jakož jsem vážena!
Kdo na tu skálu vjede, třikrát se otočí:
Ten blažen kochať bude v mojí se náruči...“
Tak hrdě dopravila; zmocnil se mnohých zděs,
Ač zahřměl odvážlivcův ba zoufalivý ples.
Však kdo dostoupil s koněm té skály hrozivé:
Ten v černou propasť svržen dokonal strašlivě.
Juž několikrát Vesna se z jihu vrátila,
Ta hrdá panna mysl krutou nesmířila.
Tuť mnohý podkovami zlatými komoně
A stříbrnými koval, by znikl ouhoně.
Však nadarmo skon jeho dal hroznou výstrahu,
Přec mnohý ještě jede ku svému neblahu.
Tuť odvážil se panic i láskou trýzněný,
Buď smrtí čili pannou své skojiť plameny.
Ve tváři jeho hraje svit zory omžené,
A oko sokolovo plá ohněm vznícené;
Ze stříbra brnění měl; a zlatou podkovou
Jak hádě hybký kůň se stkvěl zbrojí bleskovou.
Za mládcem houpal jeho se brat na koni svém,
Však černá zbroj jej kryla v oděvu smutkovém.
Ten první z těch rytířův pro krásnou choť si jel,
Ten druhý ve průvodu jej k smrti provázel.
A směle v skálu vjíždí ten mladší z oněch dvou,
Juž dvakrát zatočil se nad hloubí závratnou:
A odevšad mu chvála z úst směvných zavzněla,
Že odměna mu kyne žádoucná, přestkvělá.
Však nepomohla jemu ni zlatá podkova;
Již shltla jej mladince ta propasť hrobová;
Neb zatočiv se koněm na skále po třetí
A sklouznuv klesl záhy ve smrti objetí.
Však neostrašen druhý se spustil s koně brat,
A démantovou dal jej podkovou okovat:
Pak vzlít na kůň bystrý jak větru divý dech,
Juž v skálu sráznou nese jej hřebce vírný spěch.
Tu oheň žárný z písku se vůkol zajiskřil,
Jak lesklou podkovou kůň v ten tvrdý kamen ryl;
Rytíře tak jej třímala ruka ostřežná,
Že třikrát zatočil se jak hvězda oběžná.
A nazpět klusal v jiskrách trčících z démantův,
Jak divotvorný, cizí zjev rozbouřených snův:
A hlučná chvála nebem a zemí zahřměla,
A panna Lichtnická se milostí usměla.
Však ač se živ a zdráv jun z hrozné výpravy
Konečně v bohatýrův kruh jásný dostaví:
Přec nezahrál mu v tváři snad úsměv blažící,
Ba zastřel oko slzné svou lesknou přilbicí.
Napřímo jede k oknu, v němž panna čekala,
By svého vyvolence v milosti přijala;
Tenť zasmušelý zůstal před oknem valným stáť,
A podepřev se v oštip, k ní jal se promlouvať:
„Ty pekla zmije hladká, ty rekův svůdnice,
Ty krásou čarodějnou oulestná bludice;
Všem srdce’s jala křehké a vzňala k závrati,
Jen mé’s nemohla v opoj a v lásku zhárati!“
„I bratr můj tam klesl v ten mrzký rekův hrob,
Jenž hoden větší slávy a chvalnějších byl mdlob.
Víc oulisností týrať nebudeš líbeznou,
Neb dozrál trest na tebe mou rukou vítěznou...“
Tak praviv vzpřímil oštip, jenž v tom okamžení
Jak blesku chvat zastihl té panny vzezření;
Jen krátký vzkřik... a ticho jak v smrti lůně jest;
Víc kruté panny není, zanikla její lesť...
A rytíř koně vztrhl... Slza mu v oku tkví,
Kdy pohled’ v onu stranu, kde bratr jeho spí.
Odchvátil jak duch morný z těch hradeb smutných stěn,
Víc od té doby žádným juž okem neviděn.