Velebnějším zvukem zahlahol, ty píseň,
Ve vroucím zachvění mysle rozhárané!
Svou peruť svižnou porozestři
A vzhůru k nebesům se vznášej!
Vřelý cit plá mi mohútně srdcem
A bouří nitro mé v zápalu rozdmutém;
Liň se proudem stříbrozvukým, liň,
Sic umdlí duše má záchvatem tím!...
V mých hlubinách utisněných světější
Probouzí juž se myšlénky rozohněné
Povzletání – duch v zadumání
Se zabrav spěje ku výšinám nebes.
A jak jasnou vlnou svou oceán se
Pokojný rozloží na hladinách siných,
Báň nebeskou v modru odráže,
Dokuď vichřice mrakovlečná
Návalně nepřerve uzdy bouří:
(Tu pak rozhoupané vlny svým proudem
Stříbropěnným mocně se srážejí
A přímí se k nebesům horami tokův):
Tak i duch můj v tichém se nadšení
Vzňal svatým žárem a vzplamenělý hoří,
Zdroj velebných zvuků zhárať a ve zpěv
Blahostný proměniť citův mých rozhry!
Přátelství bohorozené, přátelství blažící!
Kde jen dřív bych obraz zlatý v upomínce své
S nadšenou myslí zatřímal; kde se slastně
Z vírného labyrinthu oněch dob vybavil,
Kdy milá tvá ruka kývala mi vstříce
Vezdy, když ňadra bouřila ve snách horoucích
A přepyšně v skryté budoucno
Světodějnými se vzdýmala nadějemi!?
Tu pak stálo’s angel výsvobodný
U srdce vzbouřeného, kdyby slávy moc
V příludech pestrých mne snad omámila;
Kdyby zyv její zábludným úsměvem,
Či v kadidle zápašném věnec vrátký,
(Kdyžby na skráni mé planoucí
Vítězně snad se zastkvěl duhovým leskem)
Slabá vlákna ducha ztrmácel!
Tu vírné šílenství spěchem milostným
Odvrátilo’s ode mne, bych po nebi netoužil,
Kde jen geniové v lesku věčném
Sluní se v údělu krás věčných!...
By duch můj neschroměl v outoku marnivém,
Juž odvážný jsi mi vzlet mírně vedlo,
Vedlo’s mne povolně v stánek obrazův,
Kde zdroj se temení pravdy původem!
Tak palné tichnouc ono toužení, divý
Vír kouzlilo’s opět v tok milosouznivý,
Srdce teskné, rozladěné dřív,
V libých harmonijích kolíbá
Poklid sladký – lahodný zůve mi úkoj,
Umírá zjitřený v duši zhárané rozchvat,
A přání nevázané a divoké pryč
Ochablou perutí odlétá!...
A jak mám vysloviť souzvukův
Radostným rozchvěním, že co ochránec můj
Ouvazným přilnutím, stálo’s mně
Po boku bouřném, míru angel;
Že’s vášeň sšílenou mně v lásku blažnou
Tichým svým dechem proměnilo, v svatý zápal,
Jímž duch můj rozplameněn vezdy
Ku výši ideálův hárá!?...
Můj dřevní život byl sice jitro bez obláčku,
A květl jak rosný dol v jarním puku rozvitý.
Slunce však jasno linoucí dosuď
Zakrýval mile závoj lesklý.
Tu rozptýlil najednou ruch nezvyklý
Záplavu nachovou červánkův,
Můj zjevil se ideál zářný
Zrakům udiveným jeho milostí.
A když pak nevýslovných všech slastí
Se rozprýštil zdroj blahem lásky mé,
A ve výměně dívky na rtech zháral
Srdce opojem nejsladších pocitův;
Když myšlénky se všecken vznik rozlil
V jedinou souzvěnu v tajených slovech;
Když takto duší dvé vedlo tajemný
Prozpěv rozprávky se třesoucí:
Tu v souhlas ten třetím jsi zvukem hrálo,
Jak na dráhách nebeských se sluncem Luna
Touživá ve věčné harmoniji vodí svůj
Let s jitra milou poselkyní!
Není však na zemi dopřáno stálé smání
Nevýslovně blažícího štěstí lásky:
Zdroj její, mladostí rozvlněný,
Vysychne žhavým dechem žití na poušti.
I mé milé srdce kojný zápal lásky
Jak růže zorní zahynul, když žhavé
Lesky slunce květy rosné
Oloupí o dar vlaha stříbrného.
Tu soustráznou peruť jsi rozstřelo
Nad mojí skrání žalem truchlivě zakrytou,
Když zoufalý zrak ideálův
Mile lichotných více nezíral!
Tuť outrpná slza tvá v můj žalný tok
Se mísila na zříceninách stkvělých
Zašlého ráje, a zdílným vlahem
Co božská rosa hojila rány palné...
Když zývalo’s roztouženým kynem,
Bych utřel slznou si tvář; bych rozplakanou
Duši potopil ve sny nadějné
A uspal hlodavý neklid svůj:
Že příští čas podá snad hojně lékův,
Že úlevný pokoj volně se rozvine
Nad duší mou (ač hlava má těm
Nekývá potěchám lahodným):
Tu přece tvojí mluvou sladkou stišen jsem byl.
Oh! kéž bych v nejsvětějším mohl nadšení
Oslaviť důstojně velebnou písní
Obraz tvůj mírně rozkošný,
A v záchvatu plném k tvé slávě
Velkým zahlaholiť zpěvem!
Tu za dar božský bych sobě vážil, kdybych
Rozohněn připitím z poháru
Vzdaného mi upřimnou tvou rukou:
Požehnání volav tobě na odměnu,
V tom slovu vroucném stišenou svou
Vydechnul duši nesmrtelnou!