Vší síly ve výkvětu stál,
Jak štihlé týmě topolu!
Lesk slunce plně z oka plál;
A cizí byl mu trapný žal!
On neznal strastí, bez bolu
Den jeho žití v svitu hrál.
Tak usnul v noci hvězdnaté...
Tu tonul vírem radostí,
A srdce touhou rozňaté
Cit vznímal moci přesvaté,
Až, nezvyklý té blahosti,
Zaplakal slastí v záchvatě.
Když skápla slza ohnivá,
Proč v tom hned vzdechl z hluboka?
Ach! on jich příliš vylívá!
Ba zdá se, že se rozplývá,
Jak žhavým dechem Siroka,
Juž celá duše touživá!...
Vzchopiv se ze snův, uchvácen
Se sřítil, lípa vysoká!
Tu chmúrných zjevův klesl v plen...
Vše hvězdy zmizly, žárný den
Vyžehl vlnky potoka,
Jenž vlažil slasťmi žití kmen.
Tak končí život prchavý!...
Juž zmizí směv, radosti znak;
A pohár slasťmi vítavý
Se skátiv ousměch zůstaví;
A v tajné řeči vlhký zrak
Jen slzou bol svůj vypraví.
Tak douškem z číše strastí pil...
Když v roznětu ji uchvátil:
Tu nedbal, v ní-li slasť či jed.
A tak svůj život utratil!
Zdaž vinou vlastní zmařil květ,
Když stromu kořen vyvrátil
V předivém vzteku blesku vzmět?
A přec mu srdce zkamení.
A duši stráví v plameni
Mrak plný vzdechův trápivých!
Cit vřelý – v mráz se promění;
Myšlénky hasnou v zdrojech svých,
A skutek umře v umdlení,
Nemaje tokův kojivých.
Jak přílud děsí slastí klín;
Čím má býť, toho mhavý stín
Krok vleče v chmúrách loudavý,
Jak mrak přec nebes tihne týn.
Sám sebou nejsa, sotva ví,
Že žije této země syn,
Zná jedno smrti otravy.
A kdo se srdce dotkne snad,
By přivodil v ně citův slad:
Ten vzloudí jiskru hasnoucí,
Jak kamene ji dává sklad.
Ta vzplane náhle – ve stkvoucí
Se záři stráví její chvat,
Jak blesk juž v vzniku hynoucí.
Když tichý žal mu srdce rve,
Že otrut všecek blaha zdroj;
Že mladosti juž květové
Opadli s větve májové,
Než upjal zprahlým rtům v opoj
Plod outlý slastí sladký koj:
Tuť smutek v stín jej chmúry zve.
On, co je radosť, nezví víc.
V pláč promění se jeho smích;
Rozkoším darmo chvátá vstříc,
Neb úkoj nekyne mu z nich.
A srdce svého prázdné nic,
Přec plné tím, co nemůž’ říc’,
Neztiší hrou snův překlamných!
Víc oko palné spánku van
Neochladí mu sladem svým!
Od místa k místu žalem hnán,
Bolestí červem hlodavým
V nejhlubším nitru srdce rván,
V zoufalství kvapí temný stán,
A žal jak větroletný – s ním!
Tu slzí kane kalný tok:
Ač sychnou větru průvanem,
Přec nový proudí z oka mok
Se v běhu nezastaveném.
A čím dál unáší jej krok:
Tím víc žal hlodá chorý bok,
Ač slzy tekou nocí... dnem!...