Dík tobě, chato hostinná!
Ne za tvůj chléb a pití,
leč za to, že jsi v ňadra má
vrátila víru v žití.
Buď veleben tvůj hospodář,
muž rozumu a síly,
pod jeho střechou sladko spát,
sem vrah se nezamýlí.
Buď velebena hospodyň,
ta Marta starostlivá;
že anděl nemá lásky víc,
má duše věří snivá.
Než na žízeň jsem pomyslil,
už pohár na mne čekal,
zde Bůh mi mnohem bližší byl,
když k modlitbě jsem klekal
Buď požehnána dobrá chýž,
jež hosti vlídně chová:
Kdo nad lidskostí zoufal již,
zde uvěří v ni znova!
Do výšky smavé slunko jde,
do dálky bělá se cesta,
do hlubin volá lesní květ,
do šířky vísky a města.
Rosa se třpytí ve kvítku
a rosa ve tvém oku,
že Bůh tak krásný stvořil svět
a tobě přál volných kroků.
Běhá větřík po ulicích,
semotam si skáče,
hned si výskne jako šohaj,
hned jak dítě pláče.
Běhá si on po ulicích,
až se za ním práší,
dobrým lidem smetí sbírá,
zlým je před dům snáší.
Jedněm točí korouhvičkou,
druhým v okno bácne,
plešatému zdvihne vlasy –
podívání vzácné.
A pak čtverák z města lukou
letí mezi duby
a tam harfě mé, své sestře,
žertem svým se chlubí.
Mně po komsi je teskno,
div srdce nevyskočí –
má smavé důlky na líčku
a slunečka dvě oči.
Má hlásek jako hrdlička
a dušičku tak jemnou,
má ňadra věrná, přítulná,
kraj světa šla by se mnou.
A já ji rád mám ze srdce,
já veď bych ji až k ráji –
však anděl s mečem stojí tam
a před námi jej hájí.
Potůček bublavý skryl se
v úvale pod břízy,
stín ulehnouti v trávu
poutníka pobízí.
Náš život je divokou honbou –
jen pojíst – a bát se v chvat –
chci s přírodou dnes však mluvit
a usedám v trávy chlad.
Hoj, co se tu třpytí broučků
po spící harfě mé –
a každý má kabátek jiný
a každý má křídel dvé.
A nade mnou jepice vzlétá
výš k slunci a spouští se zas,
svit křídel se zatřepetá
a zase jakoby zhas.
Tak hodinu hledím vzhůru –
vždy vzlétá a padá níž,
k ní druží se družka a v kůru
dvě zpívají píseň. Slyš:
„V tvé záři, ó Bože, se vznáším,
jsem opilá rozkoše snem,
své světlo zdvihám a sháším –
jen jediným živa jsem dnem!
Tu třeba se radovat rychle
a chtivě brát života dar –
až za hory zapadne slunce,
vší radosti nastane zmar!“
A vzlétají výš a dolů
a v lásce si celují ret –
dnes umřít musejí spolu,
až v jemnotách počerná svět.
A přede mnou, hle, kvítko –
pět krokem jich zašlápneš –
a přece je Boží dítko,
ví mnoho, jen slyšet-li chceš.
Žilkami růžovými
je protkána jeho běl,
je něžné, že jeho krásou
byl vznícen Spasitel.
Ač je tak drobulinké,
má přece vzácný šat,
že Šalomoun král by musil
se nad ním zadumat.
A pestík s tyčinkami
hovoří o lásce –
a zlaté včelky chodí
sem nektarem popást se.
Vše konec má. Za starým hradem
se černají mračna blíž,
bříz vrcholy zašumí chladem,
vem harfu a do města jdiž.
Jde strašná paní Bouře,
jde zlobně do světa,
pan Vichor tančí před ní
a ulice zametá.
Prach zametá, až je černo.
skoč rychle v hospodu,
sic do harfy hrom ti břinkne
jak do hromosvodu.
Hromnička na stole hoří,
déšť v okna rupotá,
a hostinská v kruhu dětí
modlitby šepotá.
Aj, východ už se jasní –
ach, život můj je chvat –
zas dnové budou krásní,
v dál třeba pospíchat.
Za klobouček si vetkni
svou modrou květinu
a projdi město hlučné
i tichou dědinu.
Ať slunce v červáncích shaslo,
ty s klidem jdi už spát:
Tys lidem neublížil
a Boha měl jsi rád.