„Z předešlých kapitol se čtenář milý
Juž dozvěděl, že spisu hlavní rek...“
Tak začínati konec, ušlechtilý
Je způsob u románů, povídek,
Když většiny jsme díla juž se zbyli
A k posledním se knihám dostaneme.
Jestliže totiž zatím neusneme,
Tu obyčejně krátké resumé
V té dlouhé knize rádi vidíme,
A co se nám as vykouřilo z hlavy,
To podá krátce vzadu obsah pravý.
I zde by jistě třeba bylo toho,
Neb co jsme v prvním svazku pravili,
To sotva dojímá teď více koho,
Ač s láskou tehdy jsme to básnili.
Od doby té se proměnilo mnoho;
Leč za hodinku krátkou srdce vřelé
Procítí, prožije i věky celé.
Ač měnavý svět rychlých, zjevův stopy
Jak hříčku marnou v zápomínku topí:
Přec, když zalétnem’ v říše minulosti,
Tu staré city v ňadra se nám hostí.
Kdo by snad náhodou si věděť žádal,
Co v prvních knihách verš as ukrývá –
Neb ku čtení přec verše ty jsem skládal –
Ať do prvních se svazků podívá,
By dále ničehož pak nepostrádal.
Můj román má přec tuto dobrou stránku,
Že bohděk neměl dosud na kahánku;
Tak alespoň, kdo čet’ ho na začátku,
Čet’ pěkně rovnou cestou ve pořádku:
Jsouť mnozí, již hned půli přeskočíce
Čtou konec jen, z prostředku pranic více.
My čtenáře teď přímo uvádíme,
Ač věru přešpatné je počasí,
Do Prahy opět, tehdy totiž v zimě,
Že s básní tak to právě souhlasí;
Co z toho pojde, brzo uvidíme.
Není sic žádné krásné podívání
Na zimní toiletty pánů – paní;
Též našich ulic pěkné parkety,
Vždy stejně proslulé juž před léty,
Nic nechovají příjemného v sobě
Hned v létě – což teprva v zimní době!...
Vždy Londýnu, tož světovému městu
Se s úšklebky jen vtipně vyčítá –
A my věříme tomu zlému zvěstu –
Že černý sníh tam nebe poskýtá,
Jenž očerňuje také ulic cestu.
To věru Praha ještě nad Londýnem
Dnes zvítězí svých ulic krásným klínem;
Neb u nás jenom vždy sníh bílý padá,
Však padnuv slávě, svojí mnoho zadá,
Neb s popelem se spojiv trottoirů
Panenskou barvu ztratí v smutném zmaru.
A my teď nikdy nevidíme více –
Jak to dřív milou modou bývalo,
Dokud se z elastiky na střevíce
Ni jedné dílny ještě neznalo –
Ty v městě Praze slavné prasanice.
Když přes Příkopy, přes Koňský trh k bráně
Ve stkvělé řadě panské hnaly saně:
Tu bujných koní ozdobené hlavy
Pestrými chocholy nám obraz hravý
Před oči uváděly zašlých časů
A turnýrů a hlučných na to kvasů!...
Teď slyšeť jen vrzání těžkých vozů,
Vlekoucích uhlí velkým nákladem,
Dob nejnovějších vtělenou to prosu
Jež jásá nad básnictví úpadem.
Ba krásné časy slavíků a kosů,
Ty přestaly, i když se jaro vrací,
A staly ptáčníků se spekulací.
Co může teprv zima podať?... Inu,
Tu dojde aspoň zase na zvěřinu;
A srdcí jemných sladké za pochútky
Se postará přec zima o... žaludky.
Ti naši známí celou dobu žili
Jak právě mohli, dosť však vesele;
Neb u Orlovských vládu nastoupily
Za týden dvakrát schůzky přeskvělé,
Jež pozděj se i v bály proměnily.
Ty schůzky – soirée jich noble jmeno,
Tak spíš co míním, bude vyznačeno –
Vždy četnou společnosť tam shromáždily:
Zde paní bavil se kruh velmi milý,
Tam na pestrý dav milé podívání,
Kde také ve fraku se stkvěli páni.
Vyšínský nikdy nescházel v tom kruhu,
Však vábila ho jiná zábava,
Než rozprávka o státním jenom dluhu,
Neb whist a piquet – hra to zdlouhavá –
A jiné tretky rozličného druhu.
On nedržel se nikdy starých pánů,
Jenž vynášeli obchod Angličanů,
A svou vlasť hanili, hned hovoříce
O válkách francských, russké politice:
On mladého se držel raděj světa,
Kde blahá luznosť Ludmily mu vzkvětá.
Zde různé hry, neb hlučná deklamací
Lichotně šálí prchající čas,
Když dámy ve kruh – v rukou lehkou práci,
Ta punčošku, ta ňáké krajky zas,
Ta zhola nic, když trpělivosť ztrácí –
Se k žertům, ku zábavě rozsadily,
A k nim se mladíci pak přidružili.
Vyšínský čte, a krásná báseň jímá
Tak celý kruh, že mnohá dáma dřímá;
Ten – onen k lepšímu historku dává,
Že společnosť se smáti nepřestává.
Též s vážnou tváří dáma literátka
Rozsívá vůkol slova moudrosti,
A z toho pojde často velká hádka
Humoru s vtipem bodnou ostrostí,
A bohužel! že není nikdy krátká.
Tak hraje se a žertuje a směje,
A to se pokaždé vždy stejně děje;
A štěstí velké, že ta dlouhá zima
Též masopust a bály domácí má;
A bály veřejné a bály jiné:
Tak aspoň dosti snesitelně mine.
Neb pro zábavu nevyhnutelný je
Ten masopust zimního za času;
Anť mnohých rozmluv látku v sobě kryje
A nalézá vždy u dám ohlasu,
A proti dlouhé chvíli lék v něm žije.
Tu dámy mluví o přípravách k bálu,
O příhodnosti těch a oněch sálů,
O šatech růžových a modrých, bílých
A o ozdobách k bálům způsobilých,
O tanečnících dobrých aneb nudných
A o mazurkách, o kadrillách svůdných.
A jak by ušli zoufalému stavu
Ti, jenž jen stranou někdy zívají,
Ač dobrých společníků řídkou slávu
Ze nejkrásnější zdobu mívají,
Vždy myslíce jen novou na zabávu?
Neb chudáci z galanterije pouhé
Poslouchať musí řeči nudné, dlouhé,
A ke všemu jen služně přisvědčují!...
Tak aspoň střídavosti poskytují
Ty drahé bály a ty toiletty
Co zimních zábav nejkrásnější květy.
I konversací je pak vezdy živá;
A je to radosť z dáli poslouchať!
Neb mosaikou krásnou řeč oplývá,
Že hřích by byl, tu krásu porouchať.
A tak to v městských kruzích vždycky bývá:
Zde frančtinou se mluví přeukrutnou
Co cukrovinkou noble a též chutnou;
Mladící po česku tam mluví stranou,
Či také – slyšte! – se vzdělanou pannou;
Jak v babylonském zmatku dohromady
Zde zas půl německé, půl české sady.
Tu odpoví Vám německy též slečna,
Když po česku je něco tázána;.
Neb čeština je přece jen nevděčná,
A za nesalonní té uznána;
Ta krásná pleť k ní vždy je přenetečná,
Ač také dí, že čeština je hezká,
Jen kdyby nebyla tak příliš česká;
Konečně mluví česky, leč jen v síni
A někdy s dětmi aneb ve kuchyni.
A podobných se věcí mluví mnoho,
Že člověku až hlava bolí z toho.
Náš Vyšínský všad obyčejně hájí,
Jak na něj se to vůbec slušelo;
A mnohdy rozmrzelosť darmo tají,
Když se mu přitom dařiť nechtělo,
Jak mnohým, již podobně činívají.
Tu výhradně pak s Ludmilou se bavil
A u druhých se ani nezastavil,
A nestaral se více o společnosť.
To arci urážlivou za netečnosť
Hned druhé dámy vespol uznávaly
A všelicos si o něm... pošeptaly.
Tak za bálů a četných společností
Ta dlouhá zima zvolna prchala.
Vyšínský nevynechal z oddanosti,
Jen k Lidce den ode dne vzrůstala,
Ni jedno místo blahé veselosti.
Ba zpomínka ho více nepohnula,
Když jeho noha v sále postanula,
Kde před rokem svůj spatřil ideál;
On novým žárem k Lidušce jen plál
A k vůli ní noc mnohou probděl nyní
A zdomácněl zas ve besední síni.
A po bálech s ni chodě na procházky,
Vždy věren kráčel jejím po boku,
A každým hnutím nový důkaz lásky
Jí vzdával šťasten všechněch bez soků,
Anť i proň jiné nestávalo krásky.
Tak v společnosti paní Orlovské se,
Svou dívkou hrdý, pevným krokem nese
A v rozhovoru živém po nábřeží
Se bere denně davem k mostské věži,
A zase nazpět a pak opět dolů
V tom věčně stejném – ba i nudném – kolu.
Jaroslav s milostivou paní matkou –
Tak právě se to někdy hodilo –
A s Orlovským šel za ním cestou hladkou,
Když na nábřeží písku nebylo,
A bavili se velevelkou hádkou,
Jež právě na ledě se strhla blízko.
Tu hladina se mění v bojovisko,
A kluků bujných hustý, černý nával
Šarvátku velkou k lepšímu zde dával
Hrudami ze sněhu, až za výskání
Se skončí – bez krve – zlé bojování.
To jediné jsou zbytky blahých časů,
Kde poesije v zimě pučela
A také na mráz rozstřela svou krásu.
Vltava železného neměla
Sic tehdy mostu, za to bujnou chasu.
To na želízkách klouzání tak znalé,
Ta točení, přeskakování stálé,
To v kruhu velkém letné obíhání
Zde přímo, tam zas v lehkém kolíbání
Kol stěžně v ledy mocně vraženého,
To vše podlehlo prose věku zlého!
Teď málo zývá pěvce slaveného
Horoucí píseň, k také zábavě! *)
A od Žofína s vrchu sněhového
Na lehkých sáňkách – někdy po hlavě –
Se nechumelí mládež stáří všeho!...
Teď s večera víc za pochodní světla –
Ta zábava prý před léty zde květla,
Jak staří páni nyní vypravují –
Se živé davy nikdy neshlukují:
Těch radostí všech skrovné jen památky
Nás odkazují pěkné na pohádky!...
Pak po procházce všickni se zas vrátí,
A Orlovská tu čeká návštěvy.
Tak v hlučném kruhu večery se krátí,
Až temná půlnoc se v ráz objeví
A vše se počíná pak domů bráti.
Jaroslav obyčejně v kruhu paní
Pohroužen v tiché, němé zadumání,
Zvlášť když je Ludmila zde blízko něho;
Tu němý výraz oka plamenného
Se hloubí v půvaby té dívky milé
A ssaje forem rysy ušlechtilé.
Když na ni pozří tajně, tu mu rázem
Kýs úpal sladký ňadra prochvívá,
Jak kdyby strnul krásným nad obrazem,
Jímž Rafaelův půvab provívá.
Tu jeho oko tužně za úkazem
Milostným dívky krásné rádo spěje
A zapomíná, že to bez naděje...
Ba teď ho překvapí spíš v zamyšlení
Otázka mnohá, že se v udivení
Ptá dvakráte a mluví roztržitě,
V tom sladkobolné pohnutí hned cítě.
Když k němu dívka pojde lehkým krokem,
Tu neví, má-li vkročiti jí vstříc;
On odpovídá se sklopeným okem;
Když pozří k ní, tu neví co má říc’,
A oko mdlé se zastře slzy mokem.
Pak v tváři jeho na okamžik krátký
Mu zahrá výraz jevící bol sladký,
Jenž s odvahou nejistým ruchem brojí
A s němou touhou tajemně se pojí,
Až celý boj ten v pevné usnešení
Dost slabým vítězstvím se posléz změní.
Pak aniž pozorován, ihned skrytě
Opustí milou, hlučnou společnosť,
A konejší své srdce, všecko cítě,
Co odňala mu časů nevděčnosť.
A staré upomínky okamžitě
Jej obestřou jak sladcí prchlí snové
A budí v srdci touhy, přání nové;
Pak vidí přítele, jak sladké štěstí
To jeho žárné oko mile věstí,
Jak k dívce on se přeblaženě kloní
A vřelých citův vřelou řeč k ní roní.
Tu obejde ho jakés rozčilení,
To smíšenina divná žalosti
A bolu nesmírného v divém chvění,
Jež dušenou se nítí žádostí
A týrá srdce tužeb ve plameni.
Má, smí a může druha svého štěstí,
Jež sotva počalo zas skrovně kvěsti,
Snad úmyslně kaliť vášní svojí?
Má vzbudiť zášť v něm, jež se nevyhojí?
Má v srdce zmdlelé tolikerou mukou
Teď zradně sáhnouť vražednou snad rukou?
On od té doby řídčej docházívá
V ten ještě dražší nyní, hlučný kruh,
A citův výheň těsných prsou skrývá,
Když blíže dívky blažený dlí druh.
On vyhýbá se, kde mu vnadně zývá
Lichotná příležitosť kouzlem sladkým,
A odpor staví tužbám divovrátkým.
Vyšínský neví o tom velkém boji,
Jejž přítel tají v stálém nepokoji,
On zpit svým štěstím všady vidí štěstí
A nedbá přítelovy o bolesti.
Liduška stále věrna srdci svému
V své lásce vidí štěstí výměnu,
A podajíc se citu blaženému
Si nevzpomene jeho na změnu
A stejným ohněm plane k Vyšínskému.
On jest jí dražší teď, že s láskou pojí
Se sladký návyk milou mocí svojí.
Když nepřijde, tu truchlivá hned bývá,
A ňadrama juž plane touha živá,
By u ní byl, by slyšela hlas jeho,
A ztišila jím rozruch srdce svého.
Po jeho boku hrději se nese,
Když ručka svou o jeho podpírá.
Ba sladším citem vezdy zachvěje se,
A nová rozkoš se jí otvírá,
Když chvála o něm i k ní dostane se.
A jenom v něm svůj život ona vidí,
A každá touha cíl jen k němu řídí;
On její nejdražší myšlénkou stále,
A kdyby – chraň bůh! – kdysi nenadále
Jej osud vyrval z jejích sladkých rukou,
Tu zhynula by v žalu smrtnou mukou.
Tak masopust se k svému konci chýlí.
Nastává nových zábav saisona,
A Prahy hudební se pojí síly
Dle starodávných časů zákona,
A slavný koncert vábí každou chvíli.
Tu mistr Dreyschock samé divy tvoří
A mocnou slávu soupeřů svých boří;
Náš věrný Laub, teď vzdálen vlasti svojí,
O věnec lavřínový s Bullem brojí,
A jeho hra, jak ze strun ludných vzniká,
Vzpomínku sladkou budí na Slavíka!...
Tak rek náš žije ve záchvatném víru
Lahodných rozkoší a radostí,
A sladké štěstí žádoucího míru
Se v prsou jeho mile rozhostí
A v zápětí svém nese v sebe víru.
Vyšínský v lásce své jen vidí léky
Pro všecky života zlé rány, vzteky,
A v jeho duši odumřelá píseň
Teď prozrazuje opěť blahou tíseň.
On mnohým veršem šťastný život kreslí,
Jímž všecky vášně v spánek tuhý klesly.
Tu sladkou jednotvárnosť náhle vzruší
Ach! jednoho dne trpké loučení;
Neb Liduška – jak se to vůbec sluší –
S svou matkou odjela bez prodlení
K jakési tetce, jež smrt blízkou tuší,
A již Liduška nikdy neviděla.
Ta nyní teprv viděti ji chtěla,
A za to, že k ní přijela, ta tetka
Na smrtném lůžku ji, ne beze svědka,
Jak druhá matka vroucně přivítala
A upřímné jí požehnání dala.
Též za dědičku v pěkném testamentu
Ji za to stará teta určila
Tož mnohých šperků, diamantů, kmentů,
Že nevěděla věru Ludmila,
Co s tím vším dělať. Také komplimentů
By byly dočkaly se sotva látky,
Jež měly stáří vlastní její matky...
Že odjezdu dřív příčina tak smutná.
A přenevšední byla: nevyhnutná
Tu slušnosť kázala as Vyšínskému,
By zůstal doma, ač je teskno jemu.
Tak sám a sám teď procházel se Prahou;
Neb Jaroslav se vrhl v práce proud,
By udusil spíš vášeň přeneblahou,
Jíž marně hleděl dosuď uniknouť,
A city bouřné ztišil přísnou snahou!...
Zatím se v kraje krásné jaro vkradlo.
Zas květlo, co dřív zimou smutně zvadlo,
A počaly se budiť ptactva hymny!
Tu zmizel náhle každý kabát zimní,
A dámy z muffů hned se vyloupnuly,
A „marchandky“ juž v práci utonuly.
A s jarem přijde také na komáry;
U ženských začnou lehké rukávy,
A letní šatstvo výše než al pari
Hned v kursu cenu svou si postaví!...
Teď vše za bránu vynese své láry.
Tu bašty opět, Kanálka a Pstroška,
Kam teď se s námi škrábe taky drožka,
Se stanou vesměs vykýženým cílem;
A tichý Podol, Nusle s Fliedermühlem,
A Bubenč, Šárka, krásné Hlubočepy
Teď poslouchají všecky Pražské klepy.
Neb nastávají krásné landpartije
Všech druhů a všech stavů o závod,
V nichž stálých rozkoší zdroj čilý žije,
Dokuď se z mládí těší mužský rod.
Chtěl jsem říc’ pohlaví, to krásnější je
A básničtější výraz dozajista;
Však teď se každý dobrý gramatista
Jen rodu drží, poněvadž věk nový
Za oběť krásu dává... praktikovi;
A gramatika věda je reálná
A dle doslechu přerationálná.
Však z komárů až na tu gramatiku,
To věru víc než lyrický je skok!
My tedy nyní raděj bez povyku
Zas nazpět couvneme, kde řada slok
Tu mluvila o šťastném milovníku,
Jenž žel ach! najednou měl bez Ludmily
V té milé Praze velmi dlouhou chvíli.
Tu opět básnil... . Ty můj milý bože,
Co z dlouhé chvíle člověk počiť móže?...
Ten špatné verše dělá – jak já právě –
Ten zoufá, ten hrá, ten má lásku v hlavě.
Též Vyšínský dost špatné verše kuje,
Jež prý se jeho známým líbily –
Tak aspoň básník každý ujisťuje –
Však kritika dí přec, že nebyly
Jak měly býť, což „comme il faut“ vždy sluje.
Nebyly chytré, ani romantické,
Ba ani národní, a nelyrické
Neměly tendencí, moc jejich rýmů
Též netrpěla na Proudhon-skou rýmu,
Ba přemnohým jich bylo velmi líto,
Že nejsou šity jedno na kopyto.
A přece básnil... Vždyť měl z toho radosť!...
A vše co básnil, aspoň procítil,
A učinil tím ovšem sobě zadosť,
Ač velmi málo z toho pochytil.
On básně nelhal; na jiných pak žádosť
On nepsal, jak by sobě byli přáli;
On psal jak cítil, jak v něm city hrály.
Ba neznal jak my divou romantiku,
S níž nadělá se pořád tolik křiku,
Ni Weltschmerzem západním pokulhával...
On k srdci pěl a srdce upoutával.
Ten šťastný člověk! Závidím mu věru,
Že z nešvárů se vyzul svojich dob
A věčných citův jasném na jezeru
Si zarazil dóm nový, plný zdob!...
Však dnes ho vidíme zas ku večeru,
Jak prochází se s druhem Jaroslavem
Tam na nábřeží hustým lidí davem.
Juž delší čas s ním slova nevystřídal;
Neb ačkoli jej dosti často vídal,
Jaroslav změněn trval v zamyšlení,
A zdálo se, že víc sám sebou není.
Bylť dnes zas jarní večer velekrásný...
Vzduchem se chvělo temné bzučení,
A nebes blankyt jako křišťál jasný
Se klonil k zemi v sladkém toužení.
Vln modré pluky pěly zpěv svůj hlasný,
Jenž v dáli hlukem města poumíral.
A na Petříně zvolna rozestíral
Se zlatý závoj z záře slunce tkaný
A přeletoval na dóm požehnaný,
Jenž vzhůru k nebi rámě svoje vzpínal,
Jak by snad ku modlitbám napomínal.
Jak zkamenělá minulosti brána,
Tak jevil se ten svatý vlasti chrám
Co památka zlým časem uchovaná
Budoucna tajuplným dějinám,
Jíž bouří žádných nesmí tknouť se rána.
A velké pole slavných udalostí
Nad chrámem tane v hlučné střídavosti,
Že v srdce přátel temné zadumání
Bolestným dchnutím najednou se sklání,
Anť v blankyt vln tak mírně nebe zřelo,
Že v hledu tom se samo zapomnělo.
Tak nalezl jsem Jaroslava s rekem,
Jak mlčky podlé sebe kráčeli.
Jich duše plouly v roztoužení měkkém,
A vroucné vzpomínky se rozchvěly
I jejich žití uplynulým věkem.
Tu náhle z toho rozesnění křikem
Je Delarge vyruší s svým společníkem,
S nimž rozloučiv se ihned vstříc jim kráčí.
Ach! jeho tvář, ta hluboký bol značí,
Ten jeho zevnějšek, tak spustlý, chudý
Jen smutné známky žalu jeví všudy.
Ta pyšná šije hořem skloněna je;
Tu moudrou hlavu naražený teď
Jen klobouk kryje; kolem spánků hraje
Vlas nečesaný a ta pěkná pleť
Teď divokým jen vousem. zarostlá je;
Tu krásnou nohu, pýchu celé vlasti,
Teď stará bota těsní dobrá z části,
To oko v dumání zří prahlubokém.
Svou silou podporuje každým krokem
I starobylá hůl to bídné tělo,
Jež kolísá se, jak by padnouť chtělo.
Oh Delargi! ty’s devatenáctého
Se též stal proletářem století,
Však v skutku ze zoufalství nesmírného,
Jímž všecky kroky tvé se posvětí,
A ne snad z mody, z juxu přesměšného!
Kdo na tě pozří, tomu srdce bolí,
On nepřeje si, by tě v šírém poli
Či opuštěné potkal na silnici,
Má-li co v kožené své pokladnici.
Ó Delargi! kde kritická tvá sláva?
Co za osudy prožila tvá hlava?
Delarge je mrzutý a v každém slovu
Se jeví jeho mysl zoufalá!
On nedbá na otázku přítelovu,
Jaká ho nehoda as potkala,
A mluví o smrti jen, o hřbitovu,
A ptá se přátel, jakou smrť má voliť,
Neb chce se v skutku co nejdříve skoliť!...
„Ach Delargi?!...“ „„Ó nechte řečí sladkých,
A prosím Vás, i všechněch frází hladkých;
Podobná myšlénka, ta jako kotva
Se v mozku usadí a vymře sotva.
„Ten celý svět je mně jen pouhým ničím,
Já jemu také nejsem nyní víc,
A proto, když se takhle koulí zničím,
Neuškodíme sobě vespol nic!...
Já darmo světu myšlénky své líčím
A darmo rozkládám, i moudrosť svoji;
A snahy mé, to vidím, nevyhojí
Ni zvrácenosť vši nynějšího věku.
Proč déle žíť?... Ten život více vděků
Pro mne tu nemá, nemůž’ také míti,
A proto, slyšte, chci se... zastřeliti!...““
„I co to za nápad?!...“ Vyšínský zvolá;
„Delargi, pozbyl’s přímo rozumu?“
„„O blahý!““ Delarge dí, zrak zaplápolá
A ústa hrají v trpkém směvu mu.
„„O blahý ten, kdo aspoň ještě zpola
Svůj život miluje a v něm se kochá!...
Však já jsem sama sebe bídná socha,
Víc necítím, co může podať radosť;
Za snah a bádání má prchla mladosť,
A teď jsem se vším u prázdného cíle,
A za to zoufám z pouhé dlouhé chvíle!
„„Co, prosím tě, Vyšínský, co je krása?
Co, o níž pěješ, láska blažící?
Mně nekyne víc její drahá spása,
Mně nepějí víc její slavíci!
Náš věk... ten jiné věci mocně hlásá,
A přec v nich hyne stálým umíráním!...
Co ten tvůj život je? Ty maříš spaním
Víc nežli polovici jeho délky;
Pak jídlem ztrávíš také oddíl velký,
A oblíkáním, čtením, ano psaním
A největší čásť hloupým milováním!
„„Co z toho máš?... A upřímně mi svěři,
Zda hrozně nenudí tě láska tvá?
Když k Orlovským jdeš denně ku večeři,
Zda cesta tam ti není zdlouhavá?...
Ty přísahy, jimž dívka jistě věří,
Jsou ti tak milé, že tě stále baví?
Což nehyne ti v mozku rozum zdravý
Tím stálým milkováním věčně stejným?
Konečně vše se stane obyčejným;
To věčné k milence své docházení
To musí věru býti... ku zbláznění!...
„„To život tvůj a život všech je lidí.
I já jsem býval kdysi takovým!
Však časem člověk nahotu zlou vidí,
Dá vale pak všem těm snům májovým,
Neb s horováním pranic nepořídí.
Tak slávu odhodí, jak hračky prázdné,
Na nichž nic leč jen posměch pouvázne.
Co máš z té slávy? Svět tě obdivuje
A spílá spolu, pak tě kaceřuje
A řekne, že’s byl takovým a takým,
A odsoudí tě soudem všelijakým!...
„„Pak přejdou století, a ty jsi stínem;
Na celé zemi změna nastane,
A byť byl’s věru samým Apollinem,
Ty přec neujdeš zhoubě zchystané,
Až svět se zboří svojím vlastním klínem!...
Tu máš tu věčnou slávu, ať jsi básník,
Ať’s umělec, či obyčejný chasník;
Ať’s vojevůdce, mudrc první třídy,
Či člověk pošlý z lůna strašné bídy!...
To je ten konec, moji druzi milí,
Hleď každý kam chce: krok jen mám já k cíli!...
„„Co je ten člověk? Věru hříčkou bídnou
A malichernou slepé náhody,
Jež vede ho, kam zraky nedohlídnou,
Co pošetilce vlastní svobody!
Můž’ za to někdo snad, že mocí vlídnou
Se boháčem stal aneb pražebrákem?
Čím by byl boháč tížen bídy znakem?
Kam by as žebrák dospěl zrozen v štěstí?
Zda zločincem kdo, čili ne, to jesti
Jen smutný výsledeček vychování,
A náhoda pak miláčka vždy chrání.
„„A teď juž s bohem! Sotva na shledanou,
Či třeba po smrti tam, přátelé!...““
Tak dořek’ Delarge, obrátil se stranou
A pozdraviv pak přerozmrzele
Juž zmizel s myslí velmi rozervanou.
Vyšínský s Jaroslavem hledí za ním.
A překvapen je jeho domlouváním,
Že skoro hněv mu prsa těsně oužil,
Anť Jaroslav se v dumání pohroužil.
Tak dlouho mlčky podlé sebe stáli
A za Delargem zraky upírali.
„Ten člověk skoro mne až znepokojil,“
Pak Vyšínský se ozval k příteli.
„„On v skutku hrozně proti tobě brojil.““
„Sem tam měl pravdu; kéž by pracelý
Svět jakous novou ideou jen zhojil!
Však vidíš, Jaroslave, když tak tiše
Zalétá mysl v upomínek říše;
Když pomním, jaké změny se mnou dály
Se během roku: tu se nenadálý
Pak nepokoj hned zmocní duše mojí,
A v plném srdci bol s radostí brojí.
„Tu někdy také upomínka vřelá
Přec vkrádá se v čas právě minulý,
Jakoby vzbudiť staré touhy chtěla,
Jež v prsou mojích sotva zhynuly.
Tu někdy postava i vzlétne stkvělá
Na temný obzor všech mých myšlének
A jeví zářně nevšední svůj vděk,
Jak cizí fenomén se mocí jemnou
A kouzlem sladkým ponáší nade mnou,
A zponenáhla průsvitnými stíny
Se ke mně loudí obraz mé... Mariny.
„Ty’s nikdy nezmínil se více o ní
Od toho času, co’s mi povídal,
Že’s láskou horoucí kdys toužil po ní,
A tak’s mé city s svými vystřídal.“
„„Tvá slova věru bol v mou duši roní!
Neměl by’s z lůna prchlé minulosti
Zaříkať obrazů těch půvabnosti!
Co tehdy srdcem mým tak vroucně vřelo,
To dlouhým časem dávno zprachnivělo,
To upomínkou jen sny mé provívá,
Však ve skutečnosti vší krásy zbývá.
„„Teď přál bych sobě tiché domácnosti,
By v české vlasti vytoužený mír
Mne dařil hojné z lůna spokojnosti
A ztišil navždy srdce mého vír.
Co platno to, se kochať v minulosti?
Co platny jsou vše upomínky na ni?
Proč srdce trýzniť prázdné pro doufání?
Kéž s tichou myslí nyní po bouřlivé
Mladosti najdu štěstí trvanlivé!...““
On umlk’; na mysli mu v kráse tane
Hned Ludmila... a slza s oka skane.
„„A že se za cizince dívka vdala
To jsem ti tuším dříve pověděl?““
„Já jsem ho v loni poznal.“ „„Když mi psala,
A já se o neštěstí dozvěděl,
Jímž láska má mé srdce rozervala:
Tu neviděl jsem nikdy dívku více!
Vše na poptávky praveno mi sice,
Že s matkou Florenc navždy opustila.
A v skutku prázdna byla krásná villa,
Když zahnul krok jsem k místu blahých chvílí!...““
„Kam odjela?“... „„To nevím, druhu milý!
„„Snad matka domů, do Ruska pak jela““
„Což nepochází ze Vlach Marina?“...
„„Nikoli; její matka dlouho měla –
Tak pravila mi často dívčina –
Svůj domov zde, že stále churavěla.
Lahodné povětří těch jižních vlastí
Jí navrátilo zdraví aspoň z části.
Snad Vilenská svou doprovodíc dceru
Pak obrátila cestu ku severu.““
„Vždyť ale vloni dívka na jih jela
A u své matky jaro ztráviť chtěla?“
„„Víc o ní nevím. Pozděj k Neapoli
Jsem obrátil se na čas nějaký,
A prošed rajské Italije doly
A uzřev všady Uměn zázraky,
Jsem opět bloudil krásném po vůkolí
Čarovné Florence; té krasavice
Však obraz neuzřel jsem nikdy více!““...
Tu oba umlkli, a zadumání
Se na jich srdce sladkobolně sklání;
Však sotva několik šli kroků dále,
Jaroslav zastaví se nenadále.
Vzhled jeho celý jeví překvapení.
V tom zvedne Vladimír svůj bludný zrak:
„Nebesa“ zvolá... v křečovitém chvění
Se chopí přítelovy ruky pak
A v tváři barvy očividně mění.
„Můj bože!... Je to možno?... Či mne šálí
Můj zrak?... Či ludný obraz lže mi z dáli?
Toť Marina a u váhavém kroku
Jde manžel po tom krásném jejím boku!“
„„Toť její bratr!““ „Kdo?“ rek trna ptá se
A vzpírá k předu svoje oko zase!
„„Ten průvodčí!““ „Co díš? to bratr její?“
„„Nuž ano, vždyť ho z Italije znám!““
„Nebesa mocná! Což se divy dějí?
Já svatosvatě na to přísahám –
Či smyslů hry mne v svůj vír unášejí –
Že onen mužský na Žofíně vloni
Se stále držel v plesu okolo ní,
A že jej dívka chotěm nazývala...“
„„To jistě mýlka, příteli, se stala!““
Vyšínský mlčí, proudy lávy ženou
Se jeho hlavou mocně rozjitřenou.
On věcí běh teď sotva pochopuje
A podán různých pochyb návalu
Se domýšlením darmo uchvacuje
A nově vzniklou mocí úpalu,
Jenž v naději se v srdce jeho snuje.
Tu najednou se v pestrém davu lidí
Na bále stkvělém na Žofíně vidí
A slyší slova, jejichž sladké zvuky
Přec nevýslovné vzbudily v něm muky.
Ten jejich význam, strašný proň, teď tane
Na mysli jeho žalem rozehrané.
A srdce tepe jemu k rozpuknutí,
A ňadra chvatně, divě se mu pnou,
Až celou bytostí se mocné hnutí
V ráz budí silou nepocítěnou,
A srdce vzbouřené bol sevře krutý.
V tom potkali se. Tu hned Vyšínského
Marina uzří, nespustí zrak s něho
A juž ho pozná... překvapení sladké
Se zmocní dívky... pozdravení krátké
S ním vymění, a krásné oči planou
Převroucí touhou darmo ukrývanou.
Jich zraky v sobě dlouho, dlouho tkvěly,
Jak zařeknutím sladce spoutané,
Jakoby víc, než směly, říci chtěly,
Jen vnitřním tužbám mile podané!...
Vyšínský vnímal dívky objev stkvělý,
Jenž mocnou krásou rozvíjel se před ním
A vábil sladce souladem nevšedním.
Marina jako Lada před ním stála,
Již kouzelná moc s jiných světů svála,
A její vroucí, luzný úsměv věstí
Mu vřele jindy zažehnané štěstí!
Ó stkvěle půvaby své vyvinula
Za krátký uprchlého roku čas!
Jak poupě na klomeni dřív se pnula,
Teď celým množstvím nejluznějších kras
Co plná růže zrakům pokynula.
A každý vděk, jenž v sladkém spánku dřímal,
Teď se sebe sám krytný závoj snímal
A objevil se v celé úplnosti.
Ten obraz Marinin svou půvabností
Daleko předčil vše to tajné snění,
V němž dosuď žilo sladké uvzpomnění.
„Zde je můj přítel!“ k dámě rek náš praví.
Marina ukloní se přemile
A hned zas vznese k reku zrak svůj hravý
A usměje se k němu spanile,
Anť bratr její s malířem se baví.
Tak dívka Jaroslava nepoznala...
Ba časů zloba mnohou změnu vpsala
V tu jeho milou tvář a v mužné tahy.
Teď velebnější, velkolepé snahy
Svou pečeť vtiskly tam, kde dříve
Nyjící lásky tkvěly touhy živé.
A srdce jeho... to se proměnilo,
A vše ty žárné tužby také s ním;
Tak, ač se zjevem dívky rozbouřilo,
A náhle vzňalo citův prouděním,
Přec kruhem míru se zas obmezilo.
On jiným zrakem viděl obraz její,
Ač se i jemu stkvěl dnes půvabněji;
Proň ztratil však vší nevinnosti krásu,
Jež v sobě chová neskonalou spásu:
On a kokettu spanilou měl děvu,
A přísná pýcha vřela v jeho zjevu.
Vyšínský ale rozčilením zmírá
A darmo proti dojmům bojuje;
Marinou svůdný ráj se mu otvírá,
A v srdce, kde dav tužeb panuje,
Se vší svou krásou překouzelně vtírá.
A celý svět se kolem něho mění
Na tvářnosť novou v tomto okouzlení;
A celá minulosť, a vše, co žilo
Tak dlouho v srdci, to se vytratilo,
A němé zapomnění nad ním tane
Jak bludné stíny sotva rozeznané.
A sladké závrať zmocní se ho nyní,
Že úplně se podá toužení,
Jež slabou hříčku náhod z něho činí
A vleče ho k milému šílení,
Z něhož jej stále rozvážnosť pak viní.
Tak se i dnes zas podal proudu zcela,
Jímž nezkroceně v něm jen vášeň vřela!...
On neopustil Marinu svou více;
Vše upomínky darmo bojujíce
V něm vymřely – on přestal sebou býti,
Podav se citův mocnu vlnobití.
Juž rozloučil se s druhem Jaroslavem;
Po boku Mariny své jako bůh
Teď kráčel pestrým všedních lidí davem,
Jakby ho vznášel v nebe mocný ruch.
A sladká slova v spěchu nedočkavém
On střídal s damou, úryvky to sladké
Tím milejší, že přervané a krátké,
A doprovodiv Marinu juž věděl,
Co by byl všemu světu rád pověděl,
Že pěstovať smí v srdci naděj vřelou,
Že lnouť smí k dámě lásky touhou smělou!...