Vyletuje sokol z modrých vrchů:
oči jeho zářivým jsou bleskem,
křídla jeho démantovým leskem,
sladkou písní jeho táhlé hrdlo.
Nezakroužil sokol k raje snící:
sluníčko to z modrých vrchů vzchází,
ku květům se něžně dolů shýbá,
rosné perly s jejich víček líbá.
Vyskočila raja čile z lůžka,
vyskočila co květ ze kalíšku,
zazpívala zbožně píseň ranní,
zarděla se v blahém usmívání.
V bílé chatce dva povstali bratři,
tož dva bratři a stařenka matka.
Ruku v ruce, ústa v ústa pjali,
oba staré matce slibovali:
„Kamkoli nás rozloučení šine,
nikde naše láska nezahyne,
kdekolivěk druh zas druha spatří,
poznáme se jako rodní bratři!“
Požehnala matka dobrým synům,
vypravila potěšení z chaty.
Sama kleknouc, modlila se vroucně:
„Nedej, bože, utonouti šajce,
nedej plavcům zahynouti v bouři,
ale provoď k cíli snahu ryzou.
Zapomenu ráda na své stáří,
na své stáří, na útrapy všecky,
jen kdy spatřím předrahé své syny
v službě drahé rodné domoviny!“
Stojí, stojí vzdorné hory,
jako reků bajné sbory,
jako stráže domoviny:
zpátky, zpátky, Turku líný!
Dobrá puška, handžar tuhý
hajdukům vždy za soudruhy;
síla, čackosť v každé sluji
na Balkáně hajdukují.
„Utíkati před Balkánem!“
Máchnul chutě jataganem:
„Nebude to boj dnes prvý,
jenž mi skropí bradu krví!“ –
Blesky v oku, blesky v líci,
handžar v ruce, smělosť v hrudi,
letí, letí sokolíci,
do bitky je touha pudí.
Zblednul aga na koníku,
ta tam mužnosť v okamžiku.
Setkala se těžká mračna,
děsně chmurná, děsně lačná.
Hoj už prší z mraků střely –
zpátky, drzý nepříteli!
Harambaša v před se valí
jako příval, jako bouře,
Turci stojí jako skály,
nepohnou se v divé vzpouře.
Jako tygr aga v boji
tureckými chráněn voji:
“Vzhůru, vzhůru sokolíci!“
Nová bouře horem dolem,
utíkají Turci kolem
v krvavé již chumelici.
Letí aga k harambaši,
zatočí si jataganem:
„Braň se, ďaure, moci naší,
ať tě živa nedostanem!“
Však proč bledne, proč se třese?...
Výkřik zavzní v tmavém lese – –
jatagan mu z ruky padá,
oči mknou se křečovitě,
kolem Turci: „Zrada, zrada!“
Utíkají vzdorovitě.
Rázem utuch’ bitvy plamen.
Harambaša jako kámen.
Klesla ruka s břitkou zbrojí –
harambaša němo stojí...
Zachvěly se skály kolem –
harambaša vzúpěl bolem,
že hlas jeho děsnou vřavou
letí lesem, dálí tmavou:
„Kletba, kletba rodné krvi!“
V dlaně padla tvář mu bledá –
„Běda vlasti, běda, běda,
syn jí srdce probod’ prvý!“
Vyskočilo z vrchu nové jitro,
růže ze mladých mu tváří planou,
vonné vzdechy ze rtů jemu kanou,
sladkou láskou dýše jeho nitro.
Ve chaloupce, divou bolesť v oku,
sedí matka s chrabrým sokolíkem,
sokolíkem, dobrým bojovníkem,
handžar hladí, divnou šeptá sloku:
„Když děd pásal tebe druhdy k boku,
když tě pásal, když tě mužně tasil,
postrach v Turky nasil!
Když tě choť můj v statnou ruku chopil,
drzý škůdce krví lup svůj kropil,
z daleka měl popil!
Ve synově ruce bez umdlení
msti mou bolesť, moje pohanění!“
A slyš! divné zvuky z venku letí,
jako vina vrahu ve zápětí,
jako bol, jenž srdce zakrvácí,
ale duši mroucí v tělo vrací,
aby znova mřela v trapné touze,
zoufalostí děsně, zvolna, dlouze...
Zbledla matka, zbledl hajduk v chatě,
jaké divné, a přec známé zvuky!
Před chaloupkou v rozedraném šatě
guslár slepec, v tváři výraz muky,
těžkou hlavu k vlhké tlačí stěně;
s temných očí hojné slzy kanou;
a ve strunách znova rozníceně
bolné zvuky zoufalosti planou.
Jeden pohled přesvědčiti stačí,
odpuzuje a zas k sobě tlačí.
Uděšena matka k slepci hledí:
proč se třesou jeho rtové bledí
jako v touze, jako v divém hoři,
proč se vzdech v nich: „Odpusť, odpusť!“ tvoří?
Okamžik – a máť se k zemi shýbá,
slepce objímajíc hladí, líbá;
jako děcku, na němž viny není,
šepce mu své krásné odpuštění.
Blaho vzplane ubožáku v duši,
vášnivě se ústa k slovům vzruší:
„V boji krutém, v bratrovraždném boji
vzbudilo se hříchem srdce spité.
Od té doby v hoři, v nepokoji
bloudím, úpím, volám – neslyšíte!
Odpadlíku vypálili oči –
dlouho marně kroky světem točí,
dávno sníh už leží v jeho vlase,
však přec našel matičku svou zase...“
Umlknul a dech se náhle tlumí,
hlava klesá, slza s oka padne –
vzkřikne matka, sotva porozumí,
a vášnivě čelo líbá chladné.
Líbá tváře, líbá rty mu zpráhlé,
zastená a ztichne mroucí náhle...
Harambaša dosud klidně stojí,
nyní zvolna ke skupení kročí –
proč však obrací se v nepokoji
a proč slzy derou se mu v oči?...