V krkonošském šerém lese,
v tajemném, jak z pohádky,
švarné děvče z horské vísky,
oči – úsměv přesladký,
ručkou šuká pod křovisky –
ej, jaké to krásně ryzky,
lišky, klouzky s kuřátky!
Pilně listí odhrnuje,
bystře zkouší poblíže:
tam se rudý kozák směje,
tu – pod mechem – lanýže.
Štěstí dnes jí věru přeje –
hle! ty pěkné koloděje,
ažaž s košem obtíže!
A kus dál těch krásných hřibů,
že se na ně směje zrak;
holoubků a máselníčků –
je to, bože, za zázrak!
Tam zřít mléče a tu špičku,
jelenic tu ve klubíčku
a modráků celý mrak!
Košíček už sotva nese –
do mechu ho postaví:
setře s čílka potu hrachy,
šáteček si napraví.
Ej, co náhle vzkřikla strachy?
Myslivce zří pohled plachý,
mládenec to svéhlavý!
Věru švarný je to jonák!
Černé oči, černý vlas,
tváře jako malované,
a ty vousky, a ten hlas!
Srdečko až dívce plane,
přec však prosí: „Pusť mě, pane!“
Prchnout nelze pro úžas...
Och, co se to s ní jen děje!
Kde ten starý, šerý hvozd?
Divy světa! Vidí – žasne:
jakoby byl z půdy vzrost’,
střechy jako slunce jasné,
zámek zlatý!... Čarokrásné
stěny, brány samý skvost!
A ký háj to kolem zámku!
Vidí růží celý les,
po slavíku v každém keři –
och, ty písně, och, ten ples!
Tu se zpěvný potok čeří –
člověk vidí – neuvěří,
neuvidí – co zří dnes!
Proštřed háje růžového
deštěm perel v oči blýsk’
posázený ametisty
nádherný jí vodotrysk.
Perly prší růžím v listy,
na pěšinkách však jich místy,
že by král si nad tím výsk’!
A tam, pod růžovým keřem,
z lilijí hle, vonná lož...
U ní s děvou krásnou stane
královský pán – Krakonoš!
„Hle,“ dí – zrak mu láskou plane –
„tvým to, děvče milované,
jen svou ručku v moji vlož!
Buď mou žínkou, buď mou paní!
Zvedni ke mně očka přec!“...
Ach, jak chví se ruka její –
věru krásný mládenec!
A slavíci kol tak pějí,
a ty růže vůni lejí,
vodotrysk jí zvoní v plec –
Oko však se nepozvedá,
tichounký jen zvučí hlas:
„Pusť mě, pane, do mých strání
– na kratičký aspoň čas –
pro matčino požehnání –
bez něho tvou býti paní
nebyla bych šťastnou as!“...
Dořekla a ručku stisknul
v chvíli té jí Krakonoš...
A kol všecko zmizelo jí:
zlatý zámek, růže, lož –
samotinká v lese stojí – –
Košík zvednout už se strojí:
zlatých hub pln její koš!