Což vy, zlaté časy, máte vůli stálou:
za skleněným vrchem, za dřevěnou skalou!
Bývaly jste, byly, ale prchly v chvíli,
smutnou Slovač jste vy zradně opustily;
zmizely jste jako lehký větřík před ní,
zasvitly jste z rána, zhasly po polední,
v chudobě jste přišly, ujely nám v koči –
neohřála Slovač nikdy na vás očí!
Neroní to nebe hvězdiček jak písku:
slovenská to máti pláče nad kolísku:
„Hajej, dítě, luli, až vyrosteš, synu,
pomstíš ubitého baťka na Turčínu!
Orel dá ti křídla, lev své mocné údy,
Tatra svoje žíly, Parom dech svůj rudý...“
Rostl Vavro pěkně jako makovička,
Slovači náš junák zarost do srdíčka.
Táhli Turci, táhli, sbory jako chmáry,
táhli z Filekova k Lupči na chotáry,
v jedné ruce oheň, v druhé ruce vražda:
juj, hřbitovem po nich dědinka je každá!
Zem slovenská úpí pod rumáky těžce,
chmuří se i skály Lupči ve soutěžce,
Hron své vlny mutí, hory čela mračí –
seskákali s ořů Sytna pomáhači,
nakladli se v průsmyk, zavatřily vatry.
Viděly to z dálky, zabouřily Tatry,
šlehl Parom živou střelou nad lupiči – –
Co se Turci děsí, utíkají, křičí?
Hej, tam se skal vrchu mláď slovenská kvapí,
líce pochmuřená jako Sytno v kápi,
zraky zaníceny jako Kriváň v búrce,
ze srdcí jí šípy rostou na odpůrce.
Nad hlavami točí valaškami hoši,
a před nimi Vavro jako na Tátoši;
letí jak by orel dal mu křídla ručí –
hoj, už Turky svírá lvího do náručí,
palošem v ně rubá litým z Tater žíly,
Paromův blesk na něm spočinul v tu chvíli.
Žene junač Turky valaškami, kyjci –
do vln Hronu vrahy ženou Turkobijci,
a Hron pohněvaný nepřátely chytá –
ej, byla to bitka na Příboji lítá!
Lala! aga sketa do vln skočiť váhá,
padá na kolena, volá na Allaha,
prosí pro bůh milosť, strach jím běhá křečný:
„Nevíš čestně umříť – žij, ty nestatečný!“
Odvrátil se Vavro – skočil aga v nohy,
utíkal a v dálce hrozil ze zálohy:
„Chraň se, ďaure Vavro, vrátím se jak čmelík,
na supa však vzrostu – Allah, Allah velik!“
Hej, v průsmyku hlučno: po krvavé plaši
Lupča s Lubětovou hýří v samopaši,
vatří bujné vatry, pějí šumné zpěvy,
vyhazují chutě kulače si révy,
pozabučky křepčí a kolesa lámou:
máš ty, Vavro, věru chasu světoznámou!
Spala Lubětová, do zorěnky spala,
mutného se jitra, bědná, nenazdála!
Několik už sluncí Vavro v dáli mešká –
přišla na domov mu ťažobečka těžká.
Ne jen ťažobečka: Turci přišli draví –
juj, byl v Lubětové salhan překrvavý!
Ještě Vavrův domček věrná čeleď brání –
darmo! kde je tolik vrahů do rubání.
Klesá mladý starý, povázány ženy:
najdeš, Vavro, doma holé jen už stěny!
Odvleče ti aga žínku do zajetí,
vychová ti Turky drobounké tvé děti.
V jizbě tvojí hýří, ve tvém domě hody:
„Vař ty, ďaurko pěkná, jako u vojvody!
Navař, ďaurko, hostům, než se venku sšeří,
vybraného masa navař ku večeři!“ –
Klade žínka ohník, pláče ve pitvoře:
„Co si počnu, hříšná – nikde masa v dvoře!“
Jajká něboračka, – tu však, boží rady!
jak by s dubu spadl, Brezula je tady...
„Dej bůh štěstí, ženo! – Hej, či u nás hosti,
že, má ženo, vaříš jako k veselosti?“ –
„Jaj, mužíčku, věru hostů dosť – dům pustý –
nemám, duško, Turkům masa do kapusty!“
„Nože počkej, žínko, hned ti, do Paroma!
vybraného masa nasekám a doma – –“
Vytrh Vavro paloš široký a křivý,
vrazil mezi Turky: „Lala! světa divy!
Dej bůh štěstí!...“ Kdyby v Turky Parom střelil,
nebyl by je věru hůře zneveselil.
Shasli rázem louče: ej, tma jako v rohu!
„Nuž však já vám, Turci, k světlu dopomohu!“
Sevřel statný Vavro křemen do lvích zubů,
nakřesal si šavlí jisker ku porubu.
Každým svitem jiskry našel jednu hlavu:
„Na pokon šels, ago zradný, na výpravu!“
Pobil Vavro hosty, sebral junač novou,
vybil vrahy Turky za svou Lubětovou.
Neodešla domů jedna turská hlava:
hoj, šel tam jen strach a Brezulova sláva!