Krev uherské révy z pohárů se pění –
hoj, dnes na rozluku hody na Zvoleni!
Na Zvoleňském zámku v malované síni
s měšťany se loučí páni moslemíni.
S měšťany se loučí, s upřímnými pány,
že jim otevřela pohostinnosť brány.
Ale smutno nyní v malované síni,
hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni.
Kudy ujíť z města? V horách zárub plno,
a v zárubách horských chlapců nesčíslno.
„Branko sám je s nimi!“ tak zní hlasy zvědův,
„Branko, jenž ví pouštěť – v ráj jen Mahomedův!
Jaj, kdy v noční kraje padá zoř tří vater,
pouta na valašky otroč mění Tater,
do skalnatých hradů ze blízka i z dálky
valašky své snáší, dobré samopalky,
ku valaškám pěsti, k samopalkám oči:
nikdo na tom světě Slovač nezotročí!
Dřív než Branka spatří, klesá, páni bratři,
klesá, a krev lije pod ním bedelije!“ –
Braníčkova sklizeň krvavé má setí:
rodinku mu Turci vzali do zajetí.
Šťastně Branko unik do zelené hory,
a zelené hory zvolil za komory.
Na braliskách ostrých na vysokých horách,
které čely tonou v malovaných zorách,
na těch plitkých kolech mnohý moslem poleh!
Kde slunečko sedá, běda Turkům, běda!
tam je břitká cesta – k ráji Mahomeda...
Smutno, ticho nyní ve Zvoleňské síni,
hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni.
V tom však ručím krokem hlásal mezi pány –
„Jaké zvěsti neseš, sluho, do dvorany?“ –
„„Velkomožné panstvo! na zámku je zpráva:
s ramen padá – vivat! – Brankovi juž hlava...““
Hej, ten poplach kolem! Turci poza stolem
hurisky juž v ráji v duchu objímají,
o poháry tlukou, jatagany zvoní,
juž jich tři sta ořů zejtra nedohoní!
Hlásal přived zvěda – skokem Turci v okol:
hojže, hleďte, jaký přiletěl k vám sokol!
V líčku jarní zoř – sníh pod širáčkem zanik –
zelená košilka, rudý dolomaník,
nohavičky úzké, pás na dříku tuhý,
sponky na něm zlato, gombičky jak z duhy.
Cedidlo na pleci – hedvábina tenká,
což se jásá pod ní drobná fujarenka!
A v té statné pěsti junácké hle štěstí:
břitká valaška jak letní slunko svítí –
utíkejte, Turci – přijde hromobití!
Heja, chlapec dobrý, však ho každý pozná,
kdo mu pozří jednou na oruží hrozná,
kdo mu zbloudí jednou okem v orlí oči –
ej, to švarný jonák jak prut ze klokoči!
Sotva chlapec pohnul v tváři jedním tahem,
jako zkamenělí Turci stojí šmahem.
Což kdy ústa vzruší: „Na mou hříšnou duši!
povedu vás, páni, do koliby v hoře:
tam Braníčko leží jako ranní zoře –
sto dukátů dáte, sto Kremnických napřed,
bych tu zlatou mušku v pavučinu zapřed! –“
Pojali ho Turci ruče mezi sebe,
hleděli mu v oči, mysleli že v nebe;
podali mu pohár, hleděli mu v líčka,
dumali, že hledí z rána do sluníčka;
zdrávkali mu páni, na košilku zřeli:
zelenější limby v Tatrách neviděli!
Pobízeli píti – na pás zřeli stokrát,
mínili, že hledí na Kriváňský poklad.
Jaj! a kdy se rtíků rozemknuly spony,
hútali, že slyší Bystřické zněť zvony...
Hodovali Turci na Zvoleňském hradě,
kudy zejtra jeti, radili se v radě.
Nepojedou chytře ku Králově Holi:
ku Bystřici krásné rovinou jet volí.
Pili Turci, oba vypili by Hrony,
kdyby na poledne neodbily zvony.
Hej, tu starý chlapec: „Tři sta bohů, páni!
nože no! čas věru do hor na čekání.“
Měštěnínů dvacet vyskočilo k tomu – –
Ej, už Jidáš vede brať svou do polomu:
zlata plno vrecko, v tvářích víno všecko.
Pod polomem dole, na sto dobrých kroků:
„Stůjte pohromadě a mějte mne v oku!
Podívám se, spí-li Branko v této chvíli.“
Rozuměli páni, kroky zastavili.
Jen ten šuhajíčko, jen ten Palko bledý,
pán bůh sám ví, proč chce s chlapcem na výzvědy.
Nepustí ho páni: „Mlád jsi ještě, hochu!“
Jaj, cos, hochu, v líčku pobled od vrtochu?
Beztoho juž chlapec mizí pod polomem – –
Mizí, páni, mizí, ale z úst zní hromem:
„Dej bůh zdraví, páni! děkujem vám šumně –
věru skoupi nejste – dáte nerozumně:
uletěl vám jatý orel za orlaty!...“
Omráčená druže stojí, k hoře hledí,
nohy přimrazeny, rty bez odpovědi;
ruce tisknou jilce, pušky visí s ramen,
ale v každé žilce na mráz potuh plamen.
Po drahné prv chvíli stuhlosť pánů jihne:
„Do Paroma!“ křičí, „snad ho rána stihne!
Hore za Braníkem!“ – Ale puška něčí
naměřena proti: „Kamto v nebezpečí!
Pošetilci!“ bledý Palík volá v chvění,
„chcete v hoře zkázu? Nazpět do Zvoleni!
Věru Branko v hoře ukryl chlapců spoře:
nazpět! než nám lebky valaškami soře!“ –
Hej, což páni tryskem za zmatku a strachu
ztrácejí se rádi ve Zvoleňském prachu!
A za nimi Palík, tajným žalem schvácen:
„Našel jsem tě, otče! Dvakrát jsi mně ztracen!“...
Zvolna krásný večer padá do chotárků,
blankyt sype hvězdy do bystřin a jarků;
a když tichý večer v plnou noc se mění,
vínem vše a bázní spito na Zvoleni.
Spánek víže oči, obletuje hlavy –
hoj, netuší žádná, co tři vatry praví:
s Čertovice volá bílá vatra v dálky:
„Nepřítel se blíží – za pás samopalky!“
Žlutá vatra volá se skal na Ďumbíře:
„Hor sa junač! na zboj otčině i víře!“
Rudá vatra volá se Královy Hole:
„Ke mně, chlapci, ke mně – havrani juž dole!“...
Zoři červan střílí růžovými luky,
hlavičky se klobou květovými puky,
a pod ranní mlhou na sihlině svěží
granátová tříseň v drobných perlách leží.
Slovensko mé šumné! Zem kdy vesmír zrodil,
věru že sám pán bůh po tobě si chodil!
A jat vnadou tvojí slzy plakal blahem
tam na věžích Tater, pod svým rajským prahem.
Ujaly se v horách jasné slzy boží:
na bystřiny rostou, na plesa se množí.
A ty hvězdy s nebe, klesají-li dolů,
do Slovenska touhou zapadají spolu,
scházejí se všecky na plesách a říčkách
čarokrásným Vilám v čelku na partičkách.
Jaj, Slovensko moje, kdo tě spatřil jednou,
po tobě mu vzdechy více neusednou!
Zazořilo s nebe. Nad Královou Holí
srážejí se chmury hustě nad sokoly.
Dvě stě dobrých chlapců nad ohnísky sedí,
pušky nabíjejí, ku Zvoleni hledí,
valaškami točí, nasršené oči,
nahromžena prsa – – Hoj, vy švarní branci,
krvavá polévka zaleje vás v tanci! –
„Jakže? divy světa! Hrmeň bohů do nich!
Neujedou ani na arabských koních!
A kdyby jich bylo stokrát než nás více,
zachvátí je dole naše hrmavice!“ –
Usmívá se Branko, hladí sobě bradu:
„Horká vaše cesta, Turci, k Cařihradu!“...
Jaj, Branko, Braníčko, slovenská zorničko,
ký šuhaj kluše to? Obrať se maličko!
Nuže, zvěd to hlaný, chlapec malovaný,
jenž nám zvěsti nese od Bystřické strany.
Nese zprávy, nese: „V tom Bystřickém lese
vyzvídali Turci: ,Allah! Navraťme se!‘
Viděli tam četu statných horských chlapců,
rozletli se nazpět jako hejno vrabců.
Hoj, tož druhou cestu Hassan-Aga zvolí –
bude bitka, bude pod Královou Holí!“
V ráz valašek dvě stě zařinčelo hlučně: –
„Věru nakrmíme moslemy dnes tučně!
Nakrmíme těžkou olověnou kaší,
zapíť dáme krví po té horské paši!“
Zjásaly se ohně po Slovensku svitno –
„Hej, dnes k Čertovici přistěhujem Sytno!“...
„Zrada, zrada!“ – „„Hurá, hurá!““
Táhne proti chmuře chmura.
„Hotovte se do boha!“
Zašla dýmem obloha,
zakypěla vzteklá bura:
zahučelo v ráz střel dvě stě –
zatínali Turci pěstě.
„Allah! Aman! Allah kerim!“
úpí hlasem tisícerým.
Zle je Turkům, těžko, těžce,
sevřeni jsou ve soutěšce.
Hrmavice s hora, z dola –
Allah ďaurům neodolá!
Skáčou jiskry z jataganů,
blesky srší z podsekaňů,
hbitě řinčí valašky.
„Hej, půlměsíc padá s mešit,
Azraël vás bude těšit –
v peklo, Turci, z porážky!“
Klnou Turci, koně řehcí,
bez pánů v dál pádí lehcí.
Letí Branko po agovi:
„Nejsme, tuším, známí noví!
Dolů, ago, páž mou zkus!
Braň se, ago, křivulku ven!
Vstup do pekla juž ti smluven –
nenávisť má nezná hrůz!
Vrať mi děti, vrať mi ženu –
dolů, Turče, se třemenů!
Nuž, a líp teď hruď si chraň!
Jak? že krev už z ní se deře?
Chacha! do pekla již dvéře
odemk ti můj podsekaň ?
Táhni k čertu, suky synu!“...
Černá bura bije v buru:
„Za Slovač, hoj, za otčinu!“ –
„„Allah! Aman! srdce vzhůru!““
Počal úděs, nastal zmatek,
končil rudý horský svátek,
krvavý dým stoupá z jatek.
Lehlo Turků jako stébel –
„Jaj, co třeba peklu hřebel!“
A kdo ještě nedostřelen,
prchá nazpět jako jelen.
Zmlkla krátké bitky vřava.
Večer s Turky dokonává.
Vyšla luna zkrvavělá,
osvětlila mrtvá těla:
hřbitov dole, jiný v stráni –
nepřátelé porubáni,
porubáni, rozehnáni,
a kol pusto jako v dlani.
Na Králově Holi bohaté jsou stoly:
junáci se loučí s Brankem, se sokoly.
Nesou kořisť s hora, nesou kořisť z dola:
„Dej bůh štěstí, chlapci! než nás vatra svolá!“...
Branko sedí stranou, sedí, ústa němá:
co mu schází? Mléka ptačího jen nemá!
Pohroužen je Branko v ráje minulosti:
myšlenky mu přišly – přišli z Dětvy hosti.
Sečany hle! chýžka, žena, drahé děti – –
Ah, vždyť dávno, dávno zašli ve zajetí!
Puklo srdce žence, klesla jí as hlava –
och, zda u hrobu jí někdo z dítek stává?
Běda! Ze synů již moslemíni budou,
a snad na valašce krev má jejich rudou?
Kdo ví! – Zbledlo líce, mráz mu projel tělo,
několik slz jasných po řasách se chvělo...
„Lépe, zhubil-li jsem oteckou je pěstí,
než se s poturčenci střetnouť jednou v štěstí!“
Ztrácí duch se, ztrácí v ztraceném svém ráji,
dumky, černí ptáci, hlavu oblétají...
„Pryč, vy černá křídla! strach z vás padá v líce,
jako bych těch chlapců neuviděl více!...“
Nad Březno se chystá z pochmurného místa:
Nechoď, Branko, nechoď! předtucha dí jistá.
„Nejsem junák více? Nejsem více orel?!“
Slyš, co havran kráče! – „Bodaj že si zhorel!“
A valaška ručí za havranem bzučí...
Zůstala jen s Brankem zas ta malá četa –
nejsmělejší junač z celičkého světa,
jen ta malá četa, třicet bez jednoho – –
Kde je, Branko, Marcík? – „Nevšímám si toho!“ –
Vzali chlapci zbraně, vzali budky, rožně:
třeba nesili jste, což je v Březně o žně!
Večer jizbu šuhajovu na kapličku mění:
hoch se modlí růženec svých zpomínek a snění.
Každé zrnko bodá srdce jako břitký klínek –
bez konce zrn na růženci – jeho upomínek...
Z šera před zrak vystupuje obraz bílé ženy:
oči ze skla, tváře z pěny, vlasy rozpuštěny.
A v těch vlasech bílý leknín a hrsť vodní řasy –
vzúpěl šuhaj: „Lžete, lidé, máť že zoufala si!“...
A zas v oči usmívá se blaze líčko dvoje:
„Jak ty hvězdy zapadly jste, drahé dušky moje!
Zapadly jste,“ šuhaj vzdychá, „v nerodné tam zemi,
zapadly jste, holoubkové, u hrob matčin němý!...
Jediný já prchl šťastně – – “ Zas růženec stiskl:
před zrakem mu horský chlapec valaškou svou blýskl..
„Zůstaň, zůstaň!“ vzúpěl šuhaj, „vždyť jsi mojím apkou –
bych moh tobě ruce zlíbať poslední slz kapkou!“ –
Pohroužil se šuhaj sněním – zas růženec stiskl –
v tom na prahu šuhajově bodrý přítel výskl:
„Hejže, Palko, v srnčí nohy! Pojď a jásej s námi:
Brankovi juž nepomohou ani ďábli sami!“
Skočil Palko rázem v nohy, chytil za hruď druha,
zatřásl jím, jako stromem smršť kdy třese tuhá:
„Sedm bohů, ještěr, v tebe! jaké máš ty zvěsti?“ –
„„Jaj, Palíčko, lastovičko, nuž tak povol pěsti! – ““
Klesly ruce Palíkovi a druh: „Nechť jsem sučin! –
Ver jsi chorý!“ – „„Nejsem, byl to radostný jen účin –
mluv, kde Branko?““ mrazivým se hlasem Palko shání.
„Na Březenských horách rybku lapají juž páni.
Slyš jen, Palko! V Čertovici Hassan-Agu zhubil
a víc nežli polovici moslemů s ním ubil.
Kde měl posléz nohy srnčí, nazpět doběh v krátku,
a co dostal, to si věru schová na památku!
S Turky přišel chlapec Brankův, a ten za dukáty
k Braníkovi od mladuchy-smrti vede svaty.
Nuž pojď! víno křišťal – –“ Ale Palík placho šušká:
„Jdi jen, brate! – Hlava má dnes tíhne do vankúška.“
Vrtěl pan brat bujnou hlavou, nechal v jizbě Palka...
Ve plášť Palko zahalil se, v pase samopalka.
Ze stajny si vyved sivka, pohladil mu hřívu –
neosedlán oř s ním letěl mžikem v dálnou nivu.
Leťem jako Tátoš letěl tam po břehu Hronu
a na brodě nožky brodil ve hvězd milionu.
A zas od vln safírových šuhaj bodal oře –
letěli a letěli, až od hor svitlo zoře.
Zlaté zoře! shledlo slzy v očích hochu ranně,
doneslo je v lúčkách svojich na Březenské báně.
Zazořily slunkem báně – dojel šuhaj k bráně.
„Hoj, tak záhy mosty dole!?“ – „„Hleďme toho ptáčka!
Neví, že dnes pod Makovym vzácná polovačka!““ –
Netázal se Palko více, znova bodl oře,
letěl v tuše úzkostlivé ku zelené hoře.
Letěl jako se Kriváně divá boží střela,
letěl jako myšlenka mu pod Makovo spěla.
A slyš! v hloubi tmavé hory veselé ty hlasy.
Ej, to věru švarní chlapci z Brankovy jsou chasy!
Skočil s koně, dal mu vůli, doběhl k nim rychlo:
třicet hrdel bez jednoho ve zpěvu hned ztichlo.
Zmlkly gajdy, jak by Palko byl jim přeťal hučky,
a v těch nohách zdřevěněly čacké pozabučky.
Tomu, v ohni zapomenut, vzejmul se hle! vátral,
a kde kdo byl, v uděšené tváři hochu pátral...
Tak ty tváře horské chlapce poděsily rázem.
„Kde je Branko?“ šuhaj zvolal. „Se zlým jedu vzkazem!“
„„Mluv, šuhajko, odkud že jsi? Jaké tvoje vzkazy?““ –
„Smutné vzkazy, páni brati: smrť se horou plazí...
Jeden z vás byl na Zvoleni – a než svitlo zoře,
nechať shořím! páni z Března dávno byli v hoře!“ –
Jaj! teď chlapci teprv slyší! V ráz se chopí zbraní:
v pravé dlani po valašce, pistol v levé dlani.
Ha, což spěší ku kolibě, pod níž Branko dřímá!
Leč v tom slyšte! Parom houkl chlapcům před očima:
ne, ne Parom, ale výstřel – – „Běda jeho žití!“
Jako střely ku kolibě junáci se řítí...
Zjásala se tvář myšlenkou libou,
zachvěly se Braníčkovi rety.
„Nedám tebe,“ šeptá, „za tři světy!“
A své ruce rozpjal pod kolibou.
Nespí Branko, sní jen o svém ráji:
ženka před ním krásná jako v báji,
a z tří dítek, milé moje nebe!
poznává jen ji, jen ji a sebe...
Vesel opět domček v jeho Dětvě,
zlato rodí pod rukou se ženky,
a tří synků drobné fujarenky
jásají a kvílí jak ptač s větve.
Oh! teď ženka k Brankovi se kloní:
„Pojď, o pojď, můj drahý!“ z úst jí zvoní.
„Juž je čas...“ A Branko vzhůru skočí –
slzy mu však zatřísnily oči...
Ha, slyš, Branko! Jaký že to hlomoz?
Stíhatelé odhrnují listí,
tváře planou hroznou nenávistí –
jaj, Braníčko, pán bůh tobě pomoz!
Juj, juj! běda! Marcík vrahům v čele –
Jidáš prodal opět spasitele...
Z myšlenek svých rázem duše spěla,
skočí Branko – juž však za ním střela!
Ne, ne za ním: vrylať spár mu ostrý
v bílé ňadro, a tak mu jím třásla,
div mu v hlavě paměť nevyhasla –
hledí Branko – zří kol šklebné kostry...
V ráz však mdloba přešla. Jako jelen
skočil v nohy, stiskl, kde byl střelen,
a pěšinkou, jež se v horu točí,
uletuje černým ptákům s očí.
„Stůj! vždyť smrti neutečeš nikam!“
kráče za ním hejno dravých ptáků.
„Však se ani smrti neodříkám,
umříť chci, leč se Slovenskem v zraku – –“
Volně mizí dobrý chlapec v hoře.
A v tom, jak kdy rozbouří se moře
a své vlny vztekle k břehu metá,
vyrazila z houští chlapců četa.
Jeden pohled na vrahy jí stačil,
hoj, a výstřel životy z nich páčil;
a v kom ještě jiskra žití tlela,
valaška ji vyrazila z těla.
Prvou duši-káně pustil Jidáš...
„Hore chlapci po krvavé stezce!“ –
Letí četa za Palíkem rezce –
pospěš, sic už Branka neuhlídáš!
Na skále tam na Makově sedí,
kalným okem po Slovensku hledí
a na srdce tlačí ruce obě:
„Dochoval jsem, Slovači, ho tobě!“
Náhle tváří úsměv kmitl blaha:
hojže! chlapci vybíhají z lesa,
a před nimi – sen to? pro nebesa! –
jeden volá: „Otče! hlavo drahá!“
Vyskočiť chce Branko, klesá – běda!
juž však líbá synček líčka bledá,
líbá ruce, líbá drahé čelo,
že se srdce slastí rozechvělo.
„Pověz, pověz, duško má ty zlatá,
živa-li je dobrá moje ženka?
A kdes nechal Dáňa, Vasilenka?
Byli tehdy ještě nemluvňata!...“
Oči klopí šuhaj, slzí, mlčí – –
„Nemluvíš? Tož schvátil dráp je vlčí?
Předešli mne – nuž tam, v žití jiném
srdce na srdci si odpočinem!...“
Propuk Palík v nářek usedavý.
„Neplač, zlato!“ Branko těší syna.
„Zde máš chlapce – dole domovina,
a tam Slovač Turčín loupí dravý!“
Potom Branko děkuje se druhům.
„Pozdrav neste,“ šeptá, „mojim luhům,
potěšte mé Slovensko, mé nebe,
že mu dávám Palka místo sebe...
Hrob mi dejte zde – bych viděl k Hronu –
zazpívejte zpěvanky mně šumné – – “
Sklonil hlavu jako v touze dumné,
pohleděl tam v doly a zhas v stonu...
Hořekoval nad svým baťkou Palko drahnou chvíli,
až na pokon dobří chlapci hrůbek upravili.
Kopali ho valaškami, vystlali ho spáčem,
uložili Branka s hlučným střílením a pláčem.
Letěli kol sokolíci, juj, ten jejich krákot:
„Braníčku náš, poskoč v nožky ze smrtelných mrákot!“
Letěla kol kukulěnka: „Braníčku můj, kuku!“ –
Klekli chlapci, zapěli mu pěkně na rozluku:
„Hoj, Braníčko, lastovičko, spi jak na vankúšku,
slovenskou zem máš ty, drahý, pod hlavěnkou v lůžku!
A valašku nerozlučnou, tvoji druhou ženku,
dala ti brať zarmoucená k ruce do podstěnku.
Na Makově nasypala mohylku ti pěknou:
zde se prsou žádné střely více nedoteknou!
Budeš ty, náš kapitáne, šumně viděť v doly
na Slovensko divokrásné po Královu Holi!
Srdečko se zahřeje ti, a což bude o sny! –
V letě hrob ti slunko zlíbá, vůni dají sosny,
a ptač drobná na zobáčkách za té jitřní rosy
co rok tobě ze Slovenska nové písně snosí!“ –
Dopěli a vzchytili se při Brankově rově – –
„S bohem!“ šeptal Palík ještě a vstal po tom slově.
„S bohem, otče!“... Setřel slzy, okem přelet doly:
„Hore tedy, chlapci moji, ku Králově Holi!“...