Tmavých lesů pode krovem,
věčných skalin v pevném hradě
mocným Kirdžali vlád’ slovem
po východě, po západě,
nad rájou i nad Balkánem
dobrou puškou, jataganem
po své vůli, po své radě. –
Byl jak dubec na Balkánu:
tělo mocné, mocné páže
dobrý kořen k půdě váže,
a tu půdu k jataganu. –
Hoj, jak často sokol nový
pod Balkánské letí krovy
v pěknou službu lesů pánu!
A jak se to Turčín třese,
„Kirdžali“, kdy vzduchem letí,
sokol kdy se v kraje snese
s sokolíky ve zápětí.
A což rája utýrána!
jak ta vítá lesů pána,
jaký svátek jemu světí! –
Však co dnes mu rmoutí duši,
v čacké tváře chmůry tělí?
Co klid Kirdžaliho ruší,
že se dneska neveselí?....
Kolem věrní sokolíci:
v pěsti šavlu posestrici
s divokými stojí čely,
divoké své písně pějí.
Zatím zraky jinou dumu –
o úrodné ráji v rumu
bleskem blesků vyprávějí....
„Ještě včera rája svěží,
dnes již ve svém rumu leží;
ještě včera v plesu reji
živě kvetla pod Balkánem;
ještě včera v růžné pleti,
dnes zhynula jataganem.
Však smrť horší jataganu
v harem býti pochovánu
vilných Turků do objetí!
Padla rája, sláva padá.
Kněžka ráji, růže skvělá,
ve haremu hyne, zvadá,
hyne Jela, hyne – Jela!“ –
Co dnes mutí vůdce duši,
co klid Kirdžaliho ruší?...
Na kobercích drahých látek,
v stěnách pestrých drahokamů,
v zlata skvostech, perlí zdobě
eden baša stvořil sobě. –
Plane skvělý baši státek
z odalisek temna chrámu,
ze divanů dlouhé řady,
ze kypící ňáder vnady,
z křišťalových vodojemů,
stavených zde v pestrém tému,
z chrámu slastí – ze haremu. –
Sta tu krásných očí hoří
smělým bleskem smělé tužby,
sta tu vnad se baši noří
sladkým chtíčem v sladké služby....
V malém koutku lilje bledá
jediná snad hlavu kloní,
a co oko klopí, zvedá,
jasná slza skvostem zvoní. –
Tvář běloučká – jakby sněhu
obláček v ni smutek zavál;
tvář tesknoučká, – jakby něhu
temný vypráh’ žalu nával.
Malý koutek ve haremu,
ale žal v něm velký sídlí –
malý koutek bolu tvému
dali, Jelo, za obydlí! –
Tři dny tomu, co ji litý,
z rodné unes’ Turek chaty,
tři dny tomu, co jí spjaty
temnou mříží slunka svity,
Tři dny tomu co zde touží,
co zde vadne v temné ouži;
tři dny juž ji baša šedý
žárlivými stíhá hledy;
každý den tu hladkým slovem,
úlisnou a hadí řečí
po vítězství práhne novém;
každý den jí bolesť větší.
Každý den ji eunuch smědý
hrozivými stíhá hledy;
každý den a každá chvíle
ze tří dnů těch – bolesť nová; –
každý útok dýku chová,
útoků pak ve přesile. –
A v té době bez naděje
tichým retem prosba chvěje:
„Marja, Marja, svatá panno,
srdce mladé pochováno,
pochováno, vrahem skláno –
pomoz, Marja, pomoz Panno!“ –
Ještě prosba z retů chvěla –
temné čelo uviděla;
temné čelo, rety chvělé,
a ve tváři posměch stele...
„Vrať mi ráju, vrať mi chatu!“
zaúpěla teskno Jela,
„zůstaň svém si ve šarlatu,
ale mně dej chudou chatu,
v níž jsem první slunce zřela!“
Ale baša stáhne tváře
jako k žasu, podivení,
jako k prosbě, k roztoužení,
a pak stařec mluví jaře:
„Ej, krásná panno! vysuš vábné oči:
jest mocný baša, jenž se k tobě točí,
jenž dlouho mezi ďaury jezdil, pílel
po dívce, s níž by skvělý život sdílel!
A hle! tu lovci naskytla se maně
ta nejpěknější pobalkánská laně –
ó běda jemu, srdce-li to ztratí:
pak mušce vlastním cenu jeho splatí!
Tisíce věrných k službě Moslemínů
dám tobě, drahá, za tvou samotinu;
nejskvostší divan ve haremu celém –
jen jedno dej mi – místo v srdci skvělém.
Měj svobodu vši, jakou harem chove,
měj drahý beglik *), stěny smaragdové,
měj život můj – i Boha svého vzývej,
jen líčko zjasni, jen se rozezpívej!“ –
Roztoužený, rozechvěný
takto baša odpovídal,
a s Jeličky obličeje
odpovědi odvet zvídal.
Jela bledá sotva dýchá.
Hlava k prsům nakloněná,
očka jako bezplamenná,
a ret chvěje slova tichá:
„Všecky tvoje Orienty,
všecky řízy, drahé kmenty,
dražší slova, co je vnadí,
svobodu mi nenahradí!
Ale slyš!“ – a pablesk temný
přes obličej přelet’ jemný –
„slyš! já přece v mysli
rozpočíst chci, rozhodnouti,
jasnými se zeptat čísly,
k tobě-li mně srdcem lnouti.
Do té doby, do té chvíle,
hamamu než seznám léku,
odlož zatím, statný Beku,
všecky tužeb temné cíle!
Pak – snad – – – “ Oko baši hoří,
a ač nerad, přec se volným tvoří:
„Nuže, Jelo, čekám odpovědi!“ –
V ňádra skryla temné tváře,
s tváří těžkou slzu – lháře –
„Čekej, čekej, hamamu jen hledi!“ –
Noc. Již bercen světlovlídný
po haremu záři dýše,
vábný sne pak nádech klidný
na zem kouzlí klamné říše....
Na divaně v lesku zlata
zlatým kouzlem snů svých spjata
odaliska. Z růžných tváří
eden blahý smělci kývá,
kývá, mizí, hyne, splívá
a zas novou vzplane září.
Eunuch skončil noční práci.
Teď u vchodu v sen se tácí,
dřímá, dřímá, – hlava padá –
děj si spřádá –
spí. – V té době dívka vstává,
s tajnou bázní v chod se dává
kolem zlatých vodojemů. –
Rychle, rychle! rozbřesknutí
doba do hamamu nutí,
rychle, rychle! po haremu....
Jako Víla po pažitě
bez povzdechu – beze stonu –
jenom těžká slza v ronu
zatřpytla se na balkonu....
Rychle, rychle volné dítě,
než zlý hamam probudí tě....
Prázdný vchod – již na úsvitě.
Jakáť to bouř ale kolem?
Celý harem vstává spolem, –
děsný zmatek, pokřik, lkání,
u východu bědování,
postrach válčí s divým bolem!
Před balkonem eunuch bledý –
v ruce dýka, vpadlé hledy,
z prsou rudý proud se stáčí....
hoj, jak jsi to dosnil, spáči!
Baši hněv víc neschvátí tě. –
Na kobercích drahých látek
rozložil se strach a zmatek – –
prázdný vchod – již na úsvitě....
Kolem na sta očí hoří,
plachých očí temnou září,
a z kypících tuch se noří
posel šňůry děsných tváří – –
A v té chvíli po haremu
zahučí to v hustém tému:
„Svatý Sávo! rozkoš vzpučí,
kde si sokol zahajdučí!“ –
A u vchodu v děsné výsky:
„Zrada, zrada!“ odalisky. – –
Tmavých lesů pode krovem,
věčných skalin v pevném hradě,
mocný hajduk vládne slovem.
Přísně soudí sokol vraha,
kůlem soudí bismallaha!
přísně soudí v přísné radě –
běda mu! kdo stížen v zradě. –
Hoj a co dnes pod Balkánem
Kirdžaliho chmuří zraky? –
Hajduci kol jako mraky,
bouřné mraky nad koránem...
Se rtů hučí divé zpěvy,
ne tak zpěvy jako hněvy
pomíchané jataganem. –
Přísně soudí sokol vraha,
kůlem soudí – bismallaha!
„Hrdý bašo!“ Kirdžali zved’ hlasu
k Turku, jehož s hlavou nakloněnou
hajduků sbor před soud staví v jasu.
„Hrdý bašo! Rája s půdou rozmetenou,
krev nevinná, již jsi vylil v zlobě,
oběti, jež v haremu kryl’s hrobě,
před soud Kirdžaliho tebe ženou! –
Přísně pak on soudí vraha,
kůlem soudí – bismallaha!
Však chci býti milostivým tobě,
vyjevíš-li beze lsti a klamu,
kam jsi poděl dívku Jelu v době,
nežli sokol zalet’ do haremu!?“
Vzepnul hlavu, tváře smíchem stáhnul
a pak baša v tyto zvuky sáhnul:
„Rozvesel se, krkavčino lesů!
že ti ptáček z ruky vyklouz’ hladký,
a to z ruky ve svah rokle vrátký,
odkudž tobě sladkou zvěst tu nesu!
Allah velik! zavolal ji dříve,
než-li pomoc z ruky hajdučivé,
jako volá bašu k věčna plesu!“ –
Kirdžaliho tváře chmury kalí,
rámě klesá na hrozebnou zbrani –
„Špatný hajduk, jemuž supi vzali
holubičku zrovna před snídani!“
A sám ránu do hlavy si vpálí....
Zachvěly se lesů krovy,
věčných skalin pevné hrady –
soudil hajduk svými slovy,
soudil rájou, soudil všady,
nad Turkem i nad Balkánem,
teď nad sebou lesů pánem
vlastní vinu cizé zrady. –
„Kirdžali již dohajdučil!“
zní to skálou dál a dále.
„Běda vrahu, vrahu krále,
že též mřít se nenaučil!“
Po Balkánu šedém klestí
stejné a jen stejné zvěsti:
„Kirdžali již dohajdučil!“ –
„Hoj! co nám to za mohyly
skaliny zde objevily?“ –
„„Svobodě jsem zde se učil,
když jsem sobě zahajdučil.““
A k mohylám skloniv hlavu,
průvodčí náš dává zprávu:
„„První Kirdžaliho skrývá,
v druhé Jela odpočívá.
A tam lebce v oné výši
pomáhal jsem stavět říši. –
Věru, když jsem jí to zrodil,
čas, bych též ji s tyče shodil!““
Dobře tak. Ať odpočne si:
věru, že tu jenom děsí. – –
A již táhnem cestou jinou;
myšlénky však zpět se vinou. –