Na kolenou jsem klečel
před tebou
a vzpínal
svých rukou zbožné sepjetí
k tvé kráse krutě klidné, nehybné,
k těm očím sladkým,
velikým,
hnědého žáru,
v pobledlé tváři, měkké,
vrkočů rozpoutaných v černém rámu –
v kovovém tichu noci bezhvězdné,
jež studena
šla venku v ulic mrtvých spleť,
bez slova, necitna...
Já k tobě zřel
při svitu lampy mdlém
a jeho žlutých, kalných reflexích,
jež střely
jas smutně nyjivý
na úběl lhostejný
tvých rysů,
jak ve snu ztrnulých,
v nichž – rána zející! –
ret rozpuklý a krvavý
se lehce zachvěl,
tak náhle,
a oko blýsklo
teď zlatem roztaveným –
teď, ústa má kdy zžehla
tvých rukou jemnou gracii
polibkem...
Kdy ústa má
tvých rukou jemnou gracii
polibkem zžehla,
tvé paže nahé
sepjalo v pouto sametové,
vnořilo v kalich
opojných vůní,
na lůžko vrhlo
rozkoše žluté,
na oltář Afrodity
mou hlavu těžkou, bolestnou,
s tím nekonečným pohledem,
tak teskným,
jak děcka nemocného,
když touží ucítit’
na tváři chorobné
laskání drahé ruky –
na ňadra svá
jsi strhla mě,
na ňadra rozpálená,
bouřící,
a oko mé
se zavřelo
pod vlahou tíhou
polibku tvého –
a čelo mé,
tak ledové a voskové,
skropila
hořící slza.
Mé čelo ledové a voskové
hořící slza
skropila,
hořící slza
ze tvého oka
bezmezných propastí,
neznámých světů, dalekých,
tak nově odkrytých –
hořící slza,
nevyřklé slovo lásky,
a přece slyšené,
tón melodie vzdálené,
teplé a stlumené,
paprsek jitra chvějný
v dusivém černu mlžné noci,
hlas jásavý
ve hluché tiši němé pouště,
na retu zprahlém, mroucím,
mrazivá krůpěj živné vody,
mír v srdce rozbitá,
běl nevinnosti
do nitra vředem hnisajícího,
ekstase čistá
prvního přijímání,
v kotoučích vonného dýmu,
ve vírech zvuků
dunících varhan,
v chorálech vítězných,
před oltářem Panny
v liliích,
objetí vzdušné
andělských rukou,
mystický pocel,
svatý a věčný,
do výšin vzletlé,
láskou svítící
duše!