Květnové meditace z roku 1887.

František Serafínský Procházka

Dva domy , je vdovcem této chvíle a v ostrostřelbě vždycky centrum změří, v kroj vždycky nový tílko svoje svěří a k čapce zatkne péro černobílé. Dal ekypáž své sestřenici milé a tučné věno chystá svojí dceři. Na časy zlé si stýská po večeři a účetního s chasou plísní v díle. Pro rudou košili, jež tak mu svědčí, je spolku členem, pakpro lidské řeči a pás, jejž možno kryptogramem spínat’. Sokolí péro nejdelší z řady: však s tobolkou se skokem vyhne všady a o příspěvek se upomínat’. Jak libý parfum mnohá zářná hesla z úst nadšených se ku obloze vznesla v čas úporného boje, tuhé práce a kleteb, jimiž proklínáme zrádce. Na každou stuhu vetkána jsou zlatem na rubu arci s jménem dárkyně a do mramoru tesána jsou dlátem, jsou kořením při každé hostině. I básníkovi sletnou k péru hbitě, kdy hřmící proslov skládá rozpačitě. Již od školáčků sloupy, stěny, brány v budoucnost slibnou jimi počrtány. Jsou zlatým štítem, za nímž jazyk mečem, jejž poctí žurnal článkem úvodním a soka strhne k zdrcujícím řečem a k novým heslům stkvělým, původním. Jak úhoři na bílých listech tiskem v dlaň vklouznou prostým něčí ruky stiskem, a milostpaní, bůh jakou hříčkou, je z rána najde v čišce pod pokličkou. Jest plno jich, jak po srpnovém parně kol vody bývá much a komárů, však na závory citu ona tlukou marně a utopí se všecka v plném poháru. – ubohý, co v konci musím zříti za nápis heslo zvoliv, jež tak svítí: S nožíkem satyr k papíru se snuje a z hesla n mi drze vymazuje. Po modrých vlnách bratři plují z dáli tu satyr utichá, kdy v srdcích ohně blýskající vzplály, syn k matce pospíchá. Ni dravý ocean jak lovec v léči Vás v pouti neděsí, ni vichor zlý a blesků nebezpečí, jež kmitá nebesy. Žas hruď nám chytá, – těžko, těžko chápat lásky velikost, jež přes ocean v dalný, šerý západ si klene pevný most. My slábi jsme, my sotva pochopíme Vaší touhy žár. Ne skutkyslovy jen tu zápasíme, to nejradš přes pohár. Však nadšení, jež chvilku vzedme křísíc vše srdce upjatá, Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc, diplom ze zlata. A vlast? – Než znova svobodná zem cizí Vás v náruč přitlačí, slzu svou vám jako démant ryzí, a ta Vám postačí. To blysklo se, a hromy zněly z dáli. Náš lev hnul hřivou, jaký děs! a zory jeho rozjiskřeny vzplály, jak hvězdy dvě když letí od nebes... A my jen truchle se smáli. Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí, tak vzdor a vůle hovoří, tak v bouři svitne maják nenadálý zmítané lodi vírem na moři... A my jen truchle se smáli. Tak pouto puká, které paže kálí skvrn podlých směsí rezavou, tak volnostoreljež nás denně šálí, perutí robům kmitne nad hlavou... A my jen truchle se smáli. Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li a prosíc dlaně povznáší, kdy příboj harcovníků neustálý vzpupně poklady rve nejdražší... A my jen truchle se smáli. Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali, svůj svého pozná v naději, a tisícové, kteří němi stáli, svou hymnu svatou bouřně zapějí... A my jen truchle se smáli. To blysklo se, a hromy zněly z dáli, náš lev hnul hřivou, – jaký děs! a zory jeho rozjiskřeny vzplály jak hvězdy dvě, když letí od nebes... A my jen truchle se smáli. Jak chopiti se k zvučné písni flétny, jak sáhnout k lýře pro zvuk vítězný, jak v dithyrambu veršík splétat vzletný a vůní kadidlovou líbezný? Jak fanfáry a bubny nechat hřmíti tou salvou při triumfech slýchanou a ve frazích se na krev nezardíti, když místo skutků krajem zaplanou? Jak různým svatým s nymbem kolem hlavy stlát k nohám hedváb díků bohatý a nespatřit, jak po bok se jim staví s jízlivým smíchem ďásek rohatý? Jak o svornosti zpívat slavných skutcích, když v roucho kokety se obláčí a skutky chodit nechá po odpustcích, jak děcka otrhaná, žebračí? Jak vlastenectví k chvále zníti větší struna v nadšení vždy napjatá, když začne ono mnohoslibnou řečí a končí řádem, límcem ze zlata? Bél, modla stará o bronzových nohou, ta mezi námi straší dosavad. jednotlivci žertvu pálí mnohou, však národu jest z modlářství se kát. zve se pýchou, sobstvím, slavomamem, vyšší instancí neb věhlasem, vždy kořen její kotví v pekle samém, a národ celý jejím pospasem. Jen jednou, dvakrát, Svornosti, tvá síla plamenem šlehla ve svět vesele, a celý národ bedliv svého díla byl obrem tehdy z kvádrů, z ocele. A obrem tím se opět můžemstáti, jen inkvisici hoďme pod stoly a srdcím dejme láskou, láskou vzpláti, k hrudi si připněmperuť sokolí. Proraziž, přeleť, přelom, přeskoč, ohni, jen nepodlízej na rtu babí pláč, sám sebe, lide, učiň zlatem v ohni, ne psem, jenž líže pánův karabáč. Nuž, bratři milí, vzhůru čela v muce s praporem v pěsti, vzdorem ve zraku, z nás každý staň se lidu tomu vůdce k svatému vítězství a zázraku. Nuž, bratři milí, podejme si ruce!

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1320. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (Eliška Krásnohorská)
  2. None (Rudolf Medek)
  3. Z NAŠÍ DOBY. (Antonín Klášterský)
  4. Čtyři české znělky. (Josef Václav Sládek)
  5. None (František Serafínský Procházka)
  6. PÍSEŇ NÁRODNÍ. (Augustin Eugen Mužík)
  7. None (Otakar Červinka)
  8. EXULANT. (Jaroslav Goll)
  9. VIKTORU DYKOVI (Vladimír Frída)
  10. Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ (Otokar Fischer)