STRÁŽE.
Byla sláva, byla
tuze veliká,
vyhrávala při ní
všude muzika:
s lokaji a hodnostáři
na svůj pustý hrad
za sto let se přijel jednou
král zas podívat.
28
Šumí řeka, šumí
v soumrak z peřejí,
pochodně se na ní
věncem shlížejí.
Zapomněny všecky bouře,
jasný kolem klid,
dole v hradě pod balkonem
zpívá dobrý lid.
V srdci krále vlaho,
už se nebojí,
v prokletém on hradě
zdřimne v pokoji.
Na širokém, zlatém loži
pospí tuze rád
a sen o té slávě pěkné
nechá sobě zdát.
Světla zhasla, půlnoc
bije na věži,
králi už se nijak
měkce neleží,
v šero jizby vytřeštěně
zří a chtěl by vstát –
na parket, slyš, v temné ráně
bác v tom lidský hnát.
Jedva dopad’, druhý
za ním v zápětí,
kostlivce až v přítmí
stát je viděti.
Potom zase nové rány,
nový hnátů pád:
dvakrát dvanáct příšer bledých
z kostí těch zříš vstát.
A pak v šeru tichém
k loži míříce,
hosté v polokruhu
stanou mlčíce,
29
neb – co králi samotnému
v hrůze divno hned:
postavám těm schází lebek
čtyryadvacet.
Řetězy jim visí
z kruhů v zápěstí –
král chce stisknout zvonec
blíže pelesti,
ale v tom se hnáty zvednou,
hnou se krokem vpřed,
a král jejich prstů cítí
na svém těle led.
A déšť skrápá s výše
v bílé polštáře,
pálí zas jak oheň
krále do tváře;
horký je ten déšť a rudý,
bubnů slyš v to řev,
a v proud divou dme se vlnou
čerstvá lidská krev.
V oči, ústa králi
stoupá k zalknutí,
a král klesá, klesá
v mdlobné usnutí. –
Ticho v jizbě, zjasnívá se
jitrem nebesklon,
a kdes v dáli melodicky
zpívá jitřní zvon.
Král se zvedá stěží,
zírá v komnatu,
ta jak včera tone
v jase, ve zlatu.
Komorník jde pro hvězdáře:
„Moudrý výklad dej,
ale jenom pravdu boží,
pane, povídej!“
30
„Snadno povím, králi,
dobrý pane náš,
v upomínku přišla
k tobě mrtvých stráž.
Ti by spali v tichém míru,
věř to, na mou čest,
více ještě lásky tady
živým třeba jest...“
Pokynul král hlavou
jako v souhlasu,
zároveň pak křiknul
spěšně na chasu:
„Koně sedlat, z hradu jedem’
v této chvíli hned!“
A hrad zpustl od té doby
zase na sto let.
31