Je radostno žít na té hvězdě Zemi,
jež krouží v Slunci, Luny v průvodu
a sladké plody střásá haluzemi
rtům lačným jásajících národů.
Ó kráso červánků! Ó jiter vzplání!
Ó zlatých klasů moře šumící!
Ó lásky touho, sladké celování!
Ó slavíkové v hájích pějící!
Ó hudbo pramenů! Ó vlnobití!
Ó snivé kouzlo hvězd a propastí!
Ó ze snů v jitra budící se žití!
Ó rodino! Ó bratří účastí!
Je slastí žíti na té hvězdě smavé
a zapomínáš snadno bolestí!
A všichni hrozíme se brány tmavé
kdes na záhadném Smrti rozcestí...
Ó probuzení hrozné ze sna žití!
Ó propasti, z níž není návratu!
Ó démonů těch skrytých řev a vytí!
Ó úzkosti, zoufalství záchvatů!
Buď proklet den, jenž otevřel nám oči!
Buď proklet ten, jenž s cesty pravé sved!
Buď proklet anděl, daný za průvodčí!
Buď proklet ten, jenž stvořil svůdný svět!
Proklet buď muž, jenž v lože ženy vstoupil,
prokleta žena, jež nás zrodila!
Proklet buď hřích, jenž milost naši zloupil,
prokleta rozkol, jež nás šálila!
Srazte se, světové vy gigantičtí,
a pohřběte nás v tříšti plamenů!
Pro nesmrtelnost nejsme červi lidští!
Ó, rozdrťte je tíhou kamenů!
Ó touho žíznívá a nevýslovná!
Bloudění dlouhé ve tmách slujemi!
Kdy cesta hrbatá se přece srovná?
Kdy vybředneme z bahen podzemí?
Ó samoto! Ó hrozné opuštění!
Kdy světélko se ve tmě rozbřeskne?
Kdy přítele tvář vzplane v trudné snění?
Kdy Slunce – Bůh nám v poušti zableskne?
Ó hrozná touho, tesknoto a nudo!
Kdy rozhrnou se tmavá oblaka?
Kdy aspoň bleskem zrumění se rudo?
Kdy prozradí se kouřem Ithaka?
Ó bloudění! Ó tápání! Ó hoře!
Kdy tvoje slza skane poslední?
Kdy staneme na zaslíbené hoře
a Ten, jejž milujem, se rozední?
Ó svítání! Slavíků klokotání!
Ó písni harf a zvonů dunění!
Já zapomněl jsem dávných slz a lkání
a duše má je plna splnění.
Ti, jež jsem miloval, jsou všici tady!
K nim povznáším se, celý zjasnělý.
I ti, co kdys se dopustili zrady,
slzami pokání jsou zkrásnělí.
A vše tu vlídně na mne usmívá se
a světy dálek zřím jak lilie
a Otec náš tu vládne v slunné kráse
a Syn jde vstříc, a sladký, milý je.
A ta, jíž všichni říkají tu „Kněžna“,
všech panen v sobě snoubí zář a květ,
rozmlouvá se mnou, líbezná a něžná
a jako chvilka letí bezdna let...
A Duch, jenž kdys se vznášel nad vodami,
zří ve všemíra hvězdna prostranná
a symfonie tvorstva ozvěnami
Mu sténá, klne, jásá hosana...