ZE SYMFONIE LIDSTVA

Karel Dostál-Lutinov

Je radostno žít na hvězdě Zemi, jež krouží v Slunci, Luny v průvodu a sladké plody střásá haluzemi rtům lačným jásajících národů. Ó kráso červánků! Ó jiter vzplání! Ó zlatých klasů moře šumící! Ó lásky touho, sladké celování! Ó slavíkové v hájích pějící! Ó hudbo pramenů! Ó vlnobití! Ó snivé kouzlo hvězd a propastí! Ó ze snů v jitra budící se žití! Ó rodino! Ó bratří účastí! Je slastí žíti na hvězdě smavé a zapomínáš snadno bolestí! A všichni hrozíme se brány tmavé kdes na záhadném Smrti rozcestí... Ó probuzení hrozné ze sna žití! Ó propasti, z níž není návratu! Ó démonů těch skrytých řev a vytí! Ó úzkosti, zoufalství záchvatů! Buď proklet den, jenž otevřel nám oči! Buď proklet ten, jenž s cesty pravé sved! Buď proklet anděl, daný za průvodčí! Buď proklet ten, jenž stvořil svůdný svět! Proklet buď muž, jenž v lože ženy vstoupil, prokleta žena, jež nás zrodila! Proklet buď hřích, jenž milost naši zloupil, prokleta rozkol, jež nás šálila! Srazte se, světové vy gigantičtí, a pohřběte nás v tříšti plamenů! Pro nesmrtelnost nejsme červi lidští! Ó, rozdrťte je tíhou kamenů! Ó touho žíznívá a nevýslovná! Bloudění dlouhé ve tmách slujemi! Kdy cesta hrbatá se přece srovná? Kdy vybředneme z bahen podzemí? Ó samoto! Ó hrozné opuštění! Kdy světélko se ve tmě rozbřeskne? Kdy přítele tvář vzplane v trudné snění? Kdy SlunceBůh nám v poušti zableskne? Ó hrozná touho, tesknoto a nudo! Kdy rozhrnou se tmavá oblaka? Kdy aspoň bleskem zrumění se rudo? Kdy prozradí se kouřem Ithaka? Ó bloudění! Ó tápání! Ó hoře! Kdy tvoje slza skane poslední? Kdy staneme na zaslíbené hoře a Ten, jejž milujem, se rozední? Ó svítání! Slavíků klokotání! Ó písni harf a zvonů dunění! zapomněl jsem dávných slz a lkání a duše je plna splnění. Ti, jež jsem miloval, jsou všici tady! K nim povznáším se, celý zjasnělý. I ti, co kdys se dopustili zrady, slzami pokání jsou zkrásnělí. A vše tu vlídně na mne usmívá se a světy dálek zřím jak lilie a Otec náš tu vládne v slunné kráse a Syn jde vstříc, a sladký, milý je. A ta, jíž všichni říkají tuKněžna“, všech panen v sobě snoubí zář a květ, rozmlouvá se mnou, líbezná a něžná a jako chvilka letí bezdna let... A Duch, jenž kdys se vznášel nad vodami, zří ve všemíra hvězdna prostranná a symfonie tvorstva ozvěnami Mu sténá, klne, jásá hosana...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 2 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

537. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NEZNÁMÉ KONČINY. (Růžena Jesenská)
  2. Tys jistoto má, lásko, dobra zdroji! (Adolf Racek)
  3. Je věčná KRÁSA skrytá v uměních, (Adolf Racek)
  4. Ve hvězdné výši. (Josef Václav Sládek)
  5. IV. (Josef Kubelka)
  6. Hvězda. (Augustin Eugen Mužík)
  7. Elegie (Stanislav Kostka Neumann)
  8. NOTTURNO (Zikmund Winter)
  9. HVĚZDY. (František Kvapil)
  10. SULAMIT. (Eliška Pechová-Krásnohorská)