To bylo tenkrát: Křepkostí jsa mládí hrd
jsem jak ten kovář v pohádce svou zmrazil Smrt.
A léta zásevův i žatev znojně jdou
jak vojska s prapory a hudbou veselou;
nezvítězí-li slavně v jitřní hodině,
tož bít se budou poctivě a hrdinně.
Nedbal jsem úkorů ni bídy chuďasa,
i tomu lučina se květem rozjásá,
i tomu blankyt svitne časem ze mraků
a světla radosti rozežhne ve zraku,
i ten se z plahočení všedna vykoupí,
když k sobě do hlubiny chvilku sestoupí.
Tak život do zelených prutů bujně hnal,
za družku nejvěrnější jsem si Práci vzal,
ta měla duši nejněžnějších záchvěvů
a onyxové zraky plné úsměvů.
Tu Smrt již počala být netrpěliva,
neb sám jsem nezůstal, a byli jsme tu dva.
Však zcela malinko se u nás změnilo,
jen tempo života se prudčej zvlnilo,
a třeba zřídka svítívalo slunečně,
druh s družkou svěže šel a k výškám statečně,
a třeba dny a léta dal jsem pro jiné,
leda jen dny a léta, však své hvězdy ne.
Tu Smrti nedbané jsem postřeh jedenkrát
kýs potutelný úsměch v prázdných důlcích hrát,
a vírem zatočil se jizbou mrazný dech
a přes čelo mé družce nestřeženě šleh.
Polibek hrůz! Ó, sladká, utkvěl v mozku tvém
v zmodralých rtech, v onyxu zraků změteném.
A nastal zápas. Vůkol plno přízraků,
běh obyčejných věcí ústí v opaku,
a rody zmateny, pohlaví jinačí,
barva se přebarví a znak se přeznačí,
všech pravd jsou vyvráceny stěžeje,
i ptám se: nesmrtelná duše kde že je?!
Dvanácte let jsem v mátožný bil kruh,
však nepovolil, ještě úporněji ztuh,
a loďka má v tom rozvířeném úporu
šla s výšin do hlubin, šla zdola nahoru,
naděje, zoufalství a zase tupý klid – –
světélek posledních až v konci zhasl svit.
Přišlo-li milosrdí? – A Smrt v zástolí
se zvedla, odchází, však sama nikoli.
Jen já jsem sám a zchudlý, zchudlý, divná věc,
a starost krvavou, já, zchudlý bohatec.
Kmotřička ze zástolí mizí kopečkem,
mně na shledanou kynouc žlutým šátečkem.