F. HERITESOVI
k padesátce.
Letí časy jako voda,
jitro pryč, je poledne.
Ať si letí, jaká škoda,
když jsou tolik nezbedné.
Cožpak proti tomu zmohou
v letící své závrati,
kdo z nich sobě prací mnohou
nesmrtelnost uchvátí?!
Za ta léta všecko vzíti:
smích i pláč a boj i klid,
trny dneška, zítřka kvítí –
není-li to krásně žít?
Pohár zvedat i jej tříštit,
s životem se horce rvát,
vidět krev svou vlastní prýštit,
ale pevně jak strom stát.
Vše to, bratře, žils tak hezky
padesát let a jsi mlád,
64
smích svůj tkal jsi v „Humoresky“,
„Pod čárou“ hněv nechals plát.
„Za dědictvím“ též byls v honu,
na „Tři cesty“ jsi se dal,
na „Návštěvy“ v dobu onu
Atlantik jsi přeplaval.
„Všední zjevy“ zřels a zažil,
jak je dala potrefa,
vypátrati jsi se snažil
„Tajemství strýce Josefa“.
Pak „Jan Přibyl“ tvrdohlavý
zajal Tě jak zázrakem,
ale hned zas pil jsi k zdraví
s „Kancelistou Novákem“.
Co dal den, co duši hřálo,
chytils ze všech obzorů,
co v ní v mírný úsměv tálo,
navleks „Na nit humoru“.
A když našels „Boha v lidu“,
naslouchals v zlé předtuše,
setkaná Ti bez poklidu
ryla „Vrásky do duše“.
Jakkoli však bral jsi žití,
nálady a zátiší,
65
v trní Tvém i ve Tvém kvítí
stál vždy kdosi nejvyšší,
a ten Tobě dosud žije,
ten Ti bude svítit dál:
je to zářná poesie
a její brat ideál.
Tím jsi dobyl zem svou zdejší,
kde jsou dobří, ti jsou Tví,
to je, bratře, nejkrásnější,
nejskvělejší vítězství.
Lásku dobrých bereš k svátku,
žes jí, dobrý, dával též,
s tím let ještě hodnou řádku
v šťastném zdraví dobudeš.
24./2. 1901.
66