POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!
Vánice sněhová burácí v poli,
večer tak mrazivý, tmavý a pustý,
vše již sníh pokrývá – hory a doly –
obloha jeden mrak černý a hustý.
V chvíli té vyšla si ze skalných slují
nevlídná stařena, příšerná Zima,
divoké větry jí v loktuši dují,
již ruka na ňadrech ledových třímá.
Mířila k vesnici, světla kde plála;
nezkrotná zloba ji pohání k lidem.
Než došla k chaloupkám, sama se ptala:
Kde bych dnes zničila štěstí i s klidem?
Kde dýchnout zoufalstvím do jizby chladné,
pod vetchou pokrývkou mroucím již dětem,
v srdci, v němž naděje poslední vadne,
zmařiti vše, co se zvát může květem?
Kde v krbu zbořeném zapěti píseň,
že se krev zastaví při jejím zvuku?
Kde v okno setřásti ledovou tříseň?
Na čelo zoufalé kde vložit ruku? –
35
Domek tu při cestě dřevěný, malý,
snad že je nejmenší z celé té vísky,
sněhové peřiny střechu mu halí,
okna tak skrovna, a stěny tak nízky.
Ale v té světnici hlahol zní jasný,
třpytnými hvězdami okna se svítí;
kdo v domku přebývá, jistě je šťastný –
sem Zima nemůže, dál musí jíti.
Plíží se potají k mnohému prahu,
ve mnohé chaloupce lidé ji tuší;
nesmí však vejíti, dnes všude v blahu
chýlí se andělé nad lidskou duší.
K dvorci teď přichází; nad vískou chudou
pěkný dům zvedá se, vysoký, nový.
– Hoj! Tam snad bohatí v oběť mi budou,
mnoho běd skrývají bohatých krovy!
Vniknu jim do duší výčitkou děsnou,
rukou svou ledovou v ňadra jim sáhnu,
zavanu mrazem v jich veselosť plesnou,
v světle jim prázdnou noc přes oči stáhnu. –
– Kdo buší na dvéře? – Hospodář starý
zvedl se od stolu, do síně vyšel,
poslouchal chvíli ty bouřlivé sváry
severních větrův a mnoho v nich slyšel.
36
A takto přemýšlel ve staré hlavě:
Zlá je ta Zima – vždyť znám jich již mnoho –
ten, kdo má v hojnosti, přečká ji hravě –
šťasten, kdo udílí chudobným z toho.
Já dával vždycky rád, a syn můj také,
za to nám požehnal Pán Bůh zas více –
dnes štědrý večer jest v chaloupce všaké,
námi jsou šťastny též chudobných líce. –
Vrátil se do jizby k vnoučkům a dětem:
– To jen tak zima se dobývá v dvéře;
viď, hošku, ať se jen potlouká světem! –
A děcko nejmladší na klín zas béře.
37