ZAPOMENUTÉ.

ZAPOMENUTÉ.
Když pohasla světla na stromečku, jenž oblažil nám synka v štědrý den, a stavěli jsme stromek do koutečku, dím, teskným dojmem divně překvapen: „Hle, na tu svíčičku jsme zapomněli, zde na tu zelenou, ač vidna dost...“ – V mém nitru jemně struny pozazněly, to píseň hlásila se, milý host. Teď, když vše spí, mně píseň praví tklivá: „Chceš o svíčičce vědět pohádku? Viz, jak se smutna na větvičce dívá, že nesvítila v radost děťátku. Jak těšila se, když ji ruka měkká tvé ženy připínala na větev, touhou se chvěje, blouzní, trne, čeká, ve větvích slyší cos jak sladký zpěv. Kol zlaté plody, dárky, hvězdy, třásně – ó jaké štěstí, býti toho čásť! V tom ve všem zapláť usměvavě, krásně, v to všecko pršku chvějných svitů střást! 38 A přišel večer. Tajemno a snivo je v přítmí šerém, strom kde stojí sám, – však vedle v jizbě, tam je družno, živo, a jedno dětské srdce čeká tam! – Svit první zaplál v jehličí... a roste, a roste stále – nyní snad – ach, již již také vzplane v záři snivé, prosté svíčička naše – ó ta slastná tíž! A chví se touhou, trne, čeká – marně! – Jí v temno mění se ta bájná zář, jak v těžkém snu zří družky pláti švarně, zří jako v mlze dítka šťastnou tvář. A přec – ten plamen, kterým hoří jiné, též v sobě cítí... v touze ždála střást v ten dětský jásot, v blaho ve rodinné svůj chvějný jas – být jiným blaha část! – Toť pohádka má..má...“ – Sám jsem smuten zůstal s tou svíčičkou, již nikdo nevzpomněl, čím déle jsem k ní hleděl, žal můj vzrůstal, neb v ní jsem osud mnohých srdcí zřel. 39