Pan direktor pln usměvavé něhy
se kloní v kočáře k své mladé paní;
jí na tvář krásnou jak by padly sněhy,
a hlava v měkké podušky se sklání.
„Nuž, pohleď, drahá, v tomto dálném kraji
jsem po knížeti nejmocnějším pánem,
zde vládnu všemu; plné klasy vlají
a klaní se nám nepřehledným lánem,
lid chvěje se a na pokyn můj čeká,
k nám ze své bídy patří oslněný,
jak červ se plazí, mžiku brv mých leká:
vždyť vše, co má, ty bídné čtyři stěny,
ba jeho život, majetek i práce
nám náleží, on z naší má to ruky.“
Pan direktor se při tom usmál sladce
a svoji paní v růžové rtů puky
vtisk’ polibek, dal ruku jí kol šíje.
„A že jsem vyrval drahou perlu z kalu,
lesk její proto chmurami se kryje,
tvé očko proto halí rouška žalu?
Ó zapomeň již na ty nízké kruhy
a na to dětské, nedůstojné snění!“
Jí slzou leskly se brv zlaté pruhy,
a ňadra vlnila se v prudkém chvění.
Dál jeli. V polích kosy ženců plály
a slunným vzduchem půvabného rána
se písně dívek jasně rozléhaly;
jim paní naslouchala zadumána
a sniva – vždyť je dosud všechny znala...
Pan direktor v tom zastaviti káže,
po hůlce sáhla jeho ruka malá,
a v prudkém šlehu zamihla se paže.
Ten žhavý šleh pad’ ve tvář mladíkovu,
jenž u kočáru s neodkrytou hlavou
byl stanul jako mrtvá socha z kovu,
v líc paní upřev výheň zraků žhavou.
Ryk z jeho prsou rozlehl se divý...
„Jeď!“ zvolal direktor, a zase v letu
se větrem chvěly koní dlouhé hřívy.
A paní klesla rovna podťatému květu.
Vísku zima pokryla
těžkým sněžným pokrovem,
každá chýže mohyla,
celá víska hřbitovem.
Kdosi klepá za šera
v dvéře jedné mohyly.
Jaký to sem z večera
zašel poutník zbloudilý?
A kdo dvéře otvíral,
s bídnou, vetchou stařenou
do jizby se ubíral,
slabou, chorou, zmořenou.
„Vy, dobrá matko, rcete,
zda nocleh u mne chcete?“
„Jsem stará, chudá, chorá,
mám syna-direktora,
on do zimy a noci
mě vyhnal bez pomoci.
Dej nocleh, dobrý hochu,
a přej se ohřát trochu.“
„Dám, stará matko, rád.
Jsem samoten, ač mlád,
již rodiče jsem pochoval,
a milou direktor mi vzal.
Vy, stará hlavo, rcete,
zda za syna mě chcete?“
Tak vzal ji v chýž svou chudičkou,
a byla jemu matičkou.
Když budil zemi slunka jarní svit
a v lůně jejím nový život klíčil,
vstal proti pánům utýraný lid,
šíj vypjal sehnutou a čelo vztyčil.
Žár těžké křivdy, který tajně plál,
lid ve svých prsou více neudolal,
zbraň starých předků zrezavělou vzal
a hlasem bouře „Volnosť! Volnosť!“ volal.
Jak všemocný se zachvěl direktor
a rázem pozbyl odvahy a síly,
když vstali poddaní jak bouře s hor
a zámek nad hlavou mu zapálili.
Tmou starých stromů plála ohně zář,
když parkem prchal se svou mladou paní;
tu kdos mu v cestu stoupil, pohled’ v tvář,
a pevná ruka ujíti mu brání.
Zbraň připravenou stiskl direktor,
a výstřelem se kácí mladík smělý,
leč vzápětí jiných četný sbor
již hlučně direktoru státi velí.
A klesl ubit. Z davu zazněl sten...
máť stará kleká, k synovi se shýbá,
a mladíka, jenž dřímá mrtvých sen,
choť direktora v siná ústa líbá.