Můj Ráj.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Nechť kdo chce, Praho! Ctí a schvaluje; Nechť jak chce draho Sobě šacuje. Mnohý, jehož z kraje Blesk tvůj vyvodí, Vše, co sluchu hraje, Chuti lahodí; Co se bleskem lstivým Oka dotýká, Vše to srdcem chtivým Valem polyká. Ale tvých kdo sýdel Zlých se nevzdálí, Ten sy často křídel Smutně popálí. Jakž tvůj mnohé dítě, V kruté bouře čas, Zvábí v zrádně sýtě Ochechulí hlas. Ach, tak v květné době Pěkní jinoší Utonuli v tobě V moři rozkoší. Ej, že nejsem v Praze! Konec rozbroji! V kraji žiji blaze, Žiji v pokoji. Mám teď za balatky Drahé kamení, Slávu, zlato, statky, Pyšná stavení. Vzdálen pejchy blesku, V milé prostotě, Bezevšeho vřesku Žiji v samotě. Na pahorku žiji, Kde svůj domek mám, Tu se v nocy kryji, Tu můj byt y chrám. Dole uvěnčuje Tmavý horu háj, Hora tato sluje: Jaroslavův Ráj. Domeček můj broubí Kolem v okolí Chladné stinné loubí Z lip a topolí. Z loubí v sad se chodí, Co rok po roce Z jara kvítí plodí, V podzym ovoce. Vším, co v letní době, V máje rozvití, Srdce žádá sobě, Tu se nasytí. Tu se, dokud voní, Leda na chvíli Z růže k růži honí Zrádní motýli. V sadě mém mílo, Jakby zvonky zněl, Vře a vučí dílo Pracovitých včel. Ta se v květu kryje, Ta lpí v melisse, Dokud z , co pije, Medu nevysse. Z sadu pak se s skalí Mnohou bublinou Potok jasný valí Temnou dolinou; V němž, když slunce svítí, Jako perličky Hemží se a třpytí Zlaté rybičky. Zde se každou chvílí Ptactvo ozývá, Slavík libě kvílí, Číže vyzývá. Tu se jasně směje Nebe pohodné, Povětří y věje Libé, lahodné. Tu, když můj se koří Rozum pod věrou, Ctnou srdce hoří Bohu ofěrou; Bohu, co se v hlíně, V růži, v člověku Stkví jak v Serafíně, Z věku do věku. Den se mně vždy vracý Chvílí milostnou, Pohodlí tu s pracý Loučím radostnou. Ráno klestím rývy, Kvítí zalívám, Nebo štěpím slívy: Takť se zabývám! Večír, po vší prácy, Vezma harfičku, Zavzním po Horácy Libou písničku. Nehrozý mi zbraní Rozkacený dráb, Ani nutí daní Ledajakýs šváb. Čerstvé mám vždy tělo, Čistou v žilách krev, Nevoře čelo Péče ani hněv. Lichých nepravostí Žravé vědomí Nemučí svou zlostí Mého svědomí. V tichém loži milý Lahodí mi sen, mne pěkný bílý Zbudí ráno den. Mám y od Budína, Co se nekalí, Lahodného vína Soudek nemalý. Z toho, když sy z města Ke mně vyskočí Vojtěch nebo Besta, Dčbán se natočí. Tu sy připíjíme Z hodné sklenice, Blesk uvidíme Jasné dennice. Tak den po dni mine Věk můj v radosti, Jako voda plyne Stále v tichosti. Ale toho všeho, Moha dobyti Cýle srdce svého, Chcy se zbaviti. Přijď, o milý máji! Spoj mne s jedinkou, Po níž toužím v ráji, Spoj mne s Evinkou! Tak chcy slavit tebe, S chcy šťastně žít; Tehdy budu nebe Místo ráje mít.

Patří do shluku

ouzkost, sladivý, zvětřený, ukrutenství, šálivý, nebezpečenství, rozkošnost, outlý, nevinnost, lahodivý

116. báseň z celkových 208

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na štěstí. (Vojtěch Nejedlý)
  2. LXXXIX. Tebe rozum, čisté lidství (František Ladislav Čelakovský)
  3. Štěstí. (Vojtěch Nejedlý)
  4. 3. Báseň k slavení jubileum slavn. Konviktu Jesenákov. d. 15 ledna 1817. (František Palacký)
  5. Spolku dobrodinců. (Josef Jungmann)
  6. None (Vojtěch Nejedlý)
  7. Nevinnost. (Bohuslav Tablic)
  8. N. I. Na Nevinňátko. (Jakub Jan Ryba)
  9. Lidce. (František Dobromysl Trnka)
  10. Miloslav a Lidka. (František Dobromysl Trnka)