VIII. Honzův návrat.
,Lidé, lidé, kde jste který,
hleďte, kdo to jde!
Na mou věru: hloupý Honza
ze světa je zde!
Ba, již pán se z něho stal:
na facku si klobouk dal,
halenou se pěkně svítí,
boty pán Bůh udělal!‘
Táta trne, máma pláče,
Honza jak by nic,
na svou starou pec už skočil,
oddech’ z plných plic.
„Hajdy s pece!“ táta křik’;
„tak-li domů chodit zvyk?
Když tě v světě nespravili,
musím já tě vzíti v cvik.“
Honza leží jak ten kámen.
táta hůl už chyt’;
marně máma brání, prosí –
Janek bude bit.
Přikrčil se Honzík v kout,
kabeli stih’ v tátův soud.
Rána padla. – Z kabele se
Na zem sype zlata proud!
,„Čerte, drž! Teď znám moc žoku,
tobě hůř, mně líp.‘“
Honza s tátou vytlouk’ z pytle
zlata celý Říp.
Máma jásá: „„Táto, hleď!
Ty’s mu kázal: doma seď!
Kdyby bylo nešlo po mém,
zda-li byl by pánem teď?!““
[19]