Pod Žebrákem v temné sluji,
nad níž duté sosny dují,
s druhy dřímá Vácslav král:
neztišily čel jich trudy
číše, v něž se třpytný, rudý
český granát roztékal.
Těžce dýší v hloubi skály,
nad níž zvolna pluje v dáli
věčně mladý staroch Čas;
za sto roků jenom jednou
sivé hlavy ze sna zvednou,
chvíli jsou tu živi zas.
Také letos hlavy zdvihli,
vlaštovičky když se mihly
nad vískami naposled;
z králových pak retů zněla
slova: „Žigo, hlavo smělá,
nad kraj český dej se v let!”
Zchoulen v hustou mlhu sinou
letěl Žiga nad krajinou,
do měst letěl, v tichou ves,
nad věžičky v českém kraji,
které zvonkem posílají
žalob tisíc do nebes.
Viděl hlavy ustarané,
pot, jenž ve snu ještě kane
po čelech, jež rozryl trud;
viděl dlaně zkrvavělé
těžce brázdit kusy vřelé
slzou, potem horkých hrud.
Viděl naši práci denní,
viděl, kterak neznaveni
vrháme se v zápasy,
z nichž jen v malé, tiché chvíli
do dlaní se hlavy chýlí,
duše duši stýská si.
Zíral v domky na samotě,
slyšel, jak tam v těžké notě
zněly staré chorály:
„Zahynouti nedej, Pane!”
Dojat, v prvé záři ranné
k druhům letěl do skály.
Zaplálo všem líce bledé,
král když ptal se: „Jak se vede,
Žigo, lidu po nivě?
Stojí rod náš ještě v boji,
či již doma Češi moji
volni pějí ohnivě?”
„V boji stojí!” Žiga v bolu
bohatýrů pravil kolu.
„Mužů, žen i dětí dav
srostlý s mrtvých otců plání
každé brázdy její chrání
hradbou ze žulových hlav.
Příval prudký, rozpěněný
v modrých kopců bije stěny,
podhlodává tvrdý val;
ale národ ze příboje
vynáší si děti svoje
v archy, jež jim zbudoval.
V zápasu a žhavé práci
druh kdy padnuv vykrvácí,
jiný prsa nastaví;
sami stojí bez pomoci
od úsvitu k temné noci
bez žalob a únavy.
Veliká jest láska jejich,
ve střízlivých světa dějích
ční jak maják ohnivý;
sluncem plane v dobu lednou,
velikosti její jednou
celý svět se podiví!”
Povstal král a zdvihl číši:
„Pohár plný, bratři, k výši,
oko všem nechť zasvítí!
Lid, jenž ostří v nové době
žhavou láskou zbraně sobě,
dovede jen blažiti.
Po staletí zmítán v boji,
tupen v slzách, horkém znoji,
bičován a vržen v hrob,
touto láskou přece jednou
všem zasvítí v nedohlednou
dálku lepších příštích dob.
Jako lunu v mračném víru,
jako v pouště suchém šíru
poutník vítá pramen vod,
tak buď lidstvu příštích věků
vítán plný světla, vděků
ten náš zdravý český rod!”
Zněly číše pod Žebrákem –
nad krajinou černým mrakem
žhavé blesky šlehaly;
do snů opět kleslo v míru
kolo starých bohatýrů
v kobách temných ze skály...