Proud života.
– Času moudře užívej, náš zde život co vodička ubíhá!
Hluboko jest uzavřený
V zemní skrejši chladný mok,
Průchod maje protržený
Vyloudí se jeho tok,tok
Z lůna země pak,
Pozůstane však
Ještě v utvořené jamce,
U paty hor ve studánce.
I člověka, když světlo dnové
Zde ponejprvé spatřuje,
Když nemluvňátko ještě slove,
Si matka vroucně pěstuje:
Na všecko zapomíná rádaráda,
40
Co při porodu skusiláskusila,
Své dítě v roušky poukládá,
Jež pod srdcem svým nosila,
A potěšení z toho mívámívá,
Když uhýčká své rabátkorobátko,
Pak na kolébku se jen dívá,
Kde uloží to poupátko.
Pomalu když počne vláhy
Z dola více přibyvatpřibývat,
Přes obrubu musí záhy
Vodička se přelívat:
Skrze travinku
V malém pramýnku
U studánky se jen vine,
Pokojně a tiše plyne.
Vždy více nemluvňátku síly
Prs mateřský dá jistotně,
I roste pořád v každé chvíli
A hybá sebou lichotně.
41
Tuť matka potěšená sází
Již na zem svého rozence,
A hračky všeliké mu hází,
Ach líbá toho milence.
Ten brzy překročí však meze,
Kam vložila ho rodička;
Neb všady jenom za ní leze
Mdlá velmi ještě nožička.
Setkali se praménkové
Pod zeleným paloučkem,
Ejhle vodička již plove
RoztomilymRoztomilým potůčkem:
Břehy svlažuje,
Kvítky celuje,
Spanilým tak šeptem stále
Oudolím se kroutí dále.
Již není více nemluvňátkem,
Kdy dítě prsu odvykne;
Pak slove opět pacholátkem,
42
A matka jemu poskytne
Též hrubších krmů k požívání.
Tuť jazyk jeho k mluvení
Se rozvazuje z nenadání,
A pachole své mínění
I otci vyjevuje svému.
V tomto věku jistě každý den
Se tratí bez starosti jemu,
A v blaženosti žije jen!
Brzy potůček se malý
V jarý potok rozvodní;
Ale častokrát se kalí
Jeho vláha původní,
Když se hrkotem,
Dolů jekotem
Cizí vody doň tok vrhá,
Jeho krasnékrásné břehy trhá.
Čím dítě se jen obíralo,
To mládence víc netěší,
Kde pachole se usmívalo,
43
Tam jinoch radost pohřeší;
Po jiných blaženostech touží,
Než uprchly mu před lety,
Ba kolikráte se i souží
Nad všelikymivšelikými předměty. –
V tom věku sobě základ staví:
Duch hledá pokrm horoucně,
Buď ruka se zas prací baví;
By šťastně živ byl budoucně.
Zbor společníků tehdáž čítá,
K nimž rád se také přivtělí,
Blah, jestli takového vítá
Jen přítele, co nezdělí
S ním srdce snad již pokažené;
Neb to od škvrny čistotné
Když zachová, ach přeblažené
Mu chvíle plynou jistotně.
Jakých to již zase vteká
V potok na paloucích vod?
44
Působí se z něho řeka,
Mnohé krajině jest v hod:
Půdu zourodnízourodní,
Když se rozvodní;
Vždy to k užitku předc není,
Někdy ourodu též plení.
Když člověk štěstí pozemského
Zde základ sobě vystaví,
A nashromáždí všelikého
Si umění, a připraví
Se povinností k vykonání,
Jež sebou přináší ten stav,
Co vyvolil si k zastávání
Běh příprav k němu dokonav:
Tuť ještě se po druži milé
V něm rozehárá toužení,
I nemá utěšené chvíle,
Až tuto žádost vyplní,
Tou blahou nadějí se kojí,
45
Když najde dívku ztepilou,
A kněz ho v chrámě s ní pak spojí,
Že choť mít bude rozmilou.
Ach tenkrát svazku manželského,manželského
Zdaž není lehké pouto jen,
Když žije jeden pro druhého
A s chotí choť jest spokojen?
Stav tento musí slouti svatý,
Co u oltáře slibuje,
Když všecko náklonností jatý
Vždy jeden s druhým zděluje:
Bez žalosti,
Ve radosti
V každém jim díle
Ubíhá chvíle.
Slunce kdy nové
Rozbřeskne den,
Vždycky je zove
K radosti jen.
Jarní co kvítky,
46
Milostné dítky
Přemilou máti
Obskakují,
Co jim má dátidáti,
Vypravují. –
Otec sedísedí,
Na ně hledí,
Jak si hrajíhrají,
Radost mají:
Prstem kyne,
K srdci vine.
Matka když nemluvně koupá,
Synáčka otec zas houpá, – –
Když dítě rodičům se koří,
Jest k potěše jim na světě:
Tuť nebem se již země tvoří,
A z pouště ráj jim vykvete!
Však nastojte, ne vždycky zdaří
Se také svazek manželstva;
V něm velmi nešťastně čas maří,
47
Kdo uposlechne přátelstva,
A jeho radou vyvoluje
Snad sobě srdce nehodné;
Pak jistě hoře následujenásleduje,
Že věřil radě podvodné.
Kdyby chtěl
Bohužel!
Manžel družku,
Jako služku
Z domu vyhostit,
Ji snad opustit:
Předce více ze závazku,
Byť i necítil k ní lásku,
Kročiti zpět
Nedá mu svět.
Mohou jen v ten čas,čas
Napraviti zas
Tyto sváry,sváry
Máry! –
48
Daleko již vláha teče
Ode svého původu,
Řeka lenivě jen vleče,
Smíšených vod v průvodu:průvodu,
Vlny k bezednu;
Nebo nejednu
Hltí snad tůň v okeánu,
Každá mře v tom velikánu.
Na koho se usmívají
Ještě vnuků rodiny,
Tomu jistě přikrývají
Hlavu již ctné šediny:
Zdlouha kráčí,
Jen se vláčí
Ještě jeho noha mdlá.
Dojíti kam nehodlá,
Chopí stařec podpory se,
Ta ho ještě k cíli nese.
Světa Pán když jemu kynekyne,
49
Odloží pak i svou hůl,
Putuje do vlasti jiné
A opouští tento důl:
Mrtvé tělo,
Co dřív bdělo,
Země do klína
Přijme svého,
Přikreje hlína
Hrob tu jeho.
***
Blah, jestli člověk putování
Své chvalitebně dokoná;
Kdo bývá bratřím k prospívání,
Ach toho popel požehná
Zde potomek, jenž vděčný sluje,
A – slzu jemu obětuje! –
50