Založení Krtně.
„Ať jest otevřená brána!“
Zbislav ku panošům dí,
„K lovu oře mějte zrána
Osedlané, ať vše bdí;
Přijdou hradu do prostory
Lovců mnohočetné zbory.“
Zaplésá dceř sličná Lína,
Jak ta slova uslyší,
Davši otci číši vína
Cítí blahost nejvyšší;
Nebo honit k unavení
Bylo její vyražení.
67
Jí na lůžku přichystaném
Předlouhá noc zdá se být:
„Kýž pak brzy zhůru vstanem!“
VdycháVzdychá – „dlouholi mám dlít
Doma marně, všecko spání
Mocně mi dnes lov zahání.“
Jak se jenom rozednívá,
Nedočkavá lovkyně
Již se na dvůr s okna dívá,
Jako hájin bohyně:
Zdali obloha je čistá,
Jak se čeleď k lovu chystá.
Spatří osedlané koně
Podkovou jak hrabají,
Běží dolů, a na broně
Bujného jí nedají
Sednout lovci, – ač vše bledne,
Lína předcpředce naň si sedne.
68
Stříbrohlasích trubek zvuky
Rozléhnou se po dvoře,
Lovci s mrštnými hned luky
Vsedají si na oře:
Vládne nimi jejich ruka,
Jedou přes pole i luka.
Hlučným křikem ve vůkolí
Rozléhá se všecken les,
Po vršinách i v oudolí
Běhá, slídí, štěká pes,
Z hustin laňky vypuzujevypuzuje,
Lovcům střela vykluzuje.
Na západu slunce zhasne,
Ku klekání zove zvon,
Měsíc dává světlo jasné,
Teprv dokoná se hon:
Vše se sjíždí k navrácení,
Línu jenom vidět není.
69
Zbislav hledí kolem všady,
Pak se lovců ptáti jme:
„Mezi vámi není tady,
Kde jest Lína, dítě mé?“ –
Podivení všecko jeví;
Nebo o ní nikdo neví.
Slúhům otec ulekaný
Káže: „Rozjeďte se zas,
Ať mi zřetel milovaný
Ještě naleznete v čas:
Snad nic zlého nepotkalo
Línu, co se jí as stalo?“ –
Konat svatě přikázaní
Každý Pánu přivolí,
Aj tu větérka k nim vání
Zvuky nese z vůkolí.
Všecko v tu hned stranu pílí,
Mezi sebou radost zdílí.
70
„Tamto s vršku, ó již vímevíme,
Plyne stříbrný zvuk ten,
Nyní více nechybíme,
Pospěšme si rychle jen!“
K lovkyni se všecko hrne,
Co zde vidívidí, každý trne. –
Již tu veškeren zbor stojí,
Co se stalostalo, vědět chce,
Ptá se a na kořist dvojí
Okazuje děvečce.
Počne Lína otci svému
Povídat, i zboru všemu:
„Já na lovce málo dbala,
Jen za laňkou nevinnou
Jako střela sem se hnala,hnala
Na svém broni hájinou;
Tu mi tato z očí zmizí,
Spatřím ale loupež cizí.
71
Myslím, což to asi vězí
Skrytého v tom pelechu? –
Nedvěďátko v řídkém březí
Tvrdě spalo na mechu.
Kopím smrtedlná rána
Odemne mu byla dána.
V krvi ležet kořisť nechám,
Nebažím víc ulovit,
Broně k bříze připnout spěchám,
Myslím sobě pohovit;
Lovem celá ztrmácená
Posadím se unavená.
Nedosléchám dupot koní,
Oddechnouti chci si jen;
Hlava se mi k zemi skloní,
Překvapí mě libý sen:
V tom se mi v tvář sype hlína –
Probudí se vaše Lína.
72
Vedlé sebe břitké kopí,
Luk a šípy ležet mám,
Mrzutě se toho chopí
Ruka má, a chci zas k vám:
Sen mi zahnalo již zvíře
Ryvši podemnou si v díře.
Že sem v srdci pocítila
Zlost, chci bodnout v krtinu;
Abych kopím usmrtila
Hněvu toho příčinu, –
Aj tu šelma běží ke mněmně,
Dotýká se sotva země.
Dravá nedvědice v lese
Bezpochyby slídila,
Nyní v tlamě kořist nese
Tomu, co jsem zhubila;
Ale jak plod v krvi zočí,
Zůřivě se na mne stočí.
73
Nastavím své břitké kopí
Proti zhoubci lítému,
Hle! to šťastně v něm se topí –
Tlamou leje krev se mu,
Klesne – na zemi se vine –
A tak potvora ta zhyne!“
Stáli lovci pozorliví. –
Když přestane mluviti,
Všecko se jen tomu diví,
Radost počne jeviti:
Že jí zvířátko kýv dalo,
Šťastně život zachovalo.
Potěšený otec ale
Oči k nebi obrátil,
A po chvíli zvolá malé:
„Že si mi dceř navrátil,
Bože! slib mě víže k tobě,
Jejž sem vyřknul v smutné době!
74
Nyní věděti ho máte:
Vzdělat na tom místě dám,
Ať tu semnou vykonáte
Svou pobožnost, krásný chrám,
Zde se bude zhůru pnouti,
Krteň má to místo slouti!“ –
A z ust jednohlasně znělo:
„Krteň nazíváno buď!“
„Tu mé dítě zhynout mělo,“ –
Zbislav dí – „zde člověk sud’suď,
Ruka Páně že nás chrání,
Dává pomoc z nenadání!“ –
75